Za tolik hanby plakat nedovedu.
Tlučení na výra je slovo.
Tak špatná pravda a tak krásná řeč.
(Jan Skácel)

Posel míru

24. listopadu 2008 v 13:12 |  Ostatní

Izraelský mírový aktivista Noam Livne: Poselství míru a naděje


Noam Livne: Poselství míru a naděje

Izraelský mírový aktivista Noam Livne přednesl svůj příspěvek na Evropském humanistickém fóru v Miláně.

Dobrý den vám všem a děkuji, že jste přišli.

Narodil jsem se v kibucu v Izraeli.

Byl jsem vždy tzv. "levičákem". Izrael má velmi specifickou historii, a proto se zde rozvinula zvláštní forma "levice". Ta je pokusem o sloučení humanismu s nacionalismem.

Vždy jsem byl proti osadám na okupovaných územích (OT) v Izraeli a měl jsem zato, že vedle Izraele může být vytvořen Palestinský stát. Byl jsem přesvědčený, že všichni lidé jsou si po narození rovni a zaslouží si tedy stejná práva.

Byl jsem vychováván v úctě k armádě.

V Izraeli je armáda tou nejpopulárnější značkou a povinným očkováním.

Již od nejútlejšího věku každý ví, že až vyroste, bude muset sloužit tři roky v armádě. Kamkoliv zavítáte, potkáte mladé lidi v uniformě. Existují dětské knížky o armádě a na střední škole každý absolvuje týdenní výcvik na vojenské základně. Armáda je využívána jako reklamní prostředek na sýr i mobilní telefony. Jako teenager jsem věděl, v jaké jednotce každý z Kibucu slouží, a v jaké jednotce chci sloužit já.

O příčinách tohoto jevu budu mluvit později.

V průběhu vojenské služby jsem se stal důstojníkem a měl jsem proto sloužit o rok déle. V tomto období jsem strávil nějaký čas na okupovaných územích. To sice bylo proti mému přesvědčení, ale udělal jsem to z několika důvodů:

1) Stalo se tak během mírových jednání v Oslu. Zdálo se, že konflikt brzy skončí, a tak musíme jen do konečné rezoluce "udržet situaci v klidu".

2) Podle mého názoru nebylo mé působení na první pohled nemorální: měl jsem za úkol dopravovat děti do školy, řídit obranu proti palestinským pokusům napadnout osadníky, atd.

3) Byl jsem součástí velkého lidského "stáda". Je zapotřebí notné dávky odvahy a síly, aby šel člověk proti všem. Je jednodušší běhat mezi nepřátelskými střelami, než se odvrátit od svého okolí.

Po skončení vojenské služby jsem nějaký čas cestoval po světě.

Po návratu jsem hodně četl o událostech na OT, a když jsem si před osmi lety přečetl Příběh od Elsy Morante, byl jsem povolán jako záložní voják do služby na OT. Byl jsem starší, moudřejší a stalo se to těsně po neúspěšných mírových jednáních v Camp Davidu.

Toho času jsem neměl příliš iluzí. Věřil jsem, že přítomnost vojsk na OT nemá nic společného s bezpečností Izraele, a že prostě žádný důvod pro obsazení není. Jediným důvodem přítomnosti vojenských sil na OT jsou ve skutečnosti osady, a proti tomu ostře protestuji.

Nicméně rozhodnout se pro odpor bylo nesmírně těžké. Toto rozhodnutí bylo jedním z nejtěžších v mém životě.

Kdo místní situaci nezažil na vlastní kůži, nemůže rozumět. Rozhodnutí mne stavělo do opozice proti základu mé výchovy, vyřazovalo mne ze společnosti, odvracelo "zády" a nepřímo stavělo před pohledy říkající "úplně se pleteš".

Bylo jasné, že budu nazván "zrádcem", "zbabělcem" a "sobcem". Když jsem si však uvědomil, že je to má morální volba, už jsem nedokázal lhát sám sobě.

Mohl jsem si vybrat jednodušší cestu, jak se tomu vyhnout.

Někteří lidé chodí k psychiatrovi a chovají se jako blázni, jiní si koupí na období vojenské služby letenku do zahraničí. Ale já jsem se rozhodl vyjádřit protest svým odmítavým rozhodnutím a otevřeně si za ním stát. Věděl jsem, že výsledkem bude mé uvěznění, a to bylo mým záměrem. Chtěl jsem být schopen říci sobě i ostatním, že jsem si nevybral nejjednodušší cestu útěku, a že jsem za svým rozhodnutím nehledal žádné výhody. Chtěl jsem být schopen otevřeně prohlásit své rozhodnutí morální volbou a odmítnout postoj svých odpůrců.

Odmítl jsem tedy.

Informoval jsem své velitele, že chci vykonávat jakýkoliv obranný úkol, ale že nepřekročím zelenou linii - že se nezúčastním okupace.

To mí velitelé samozřejmě nepřijali a byl jsem uvězněn.

Později jsme s dalšími odpůrci založili skupinu "Odvaha k odporu" a stali se nadšenými mírovými aktivisty. Za hlavní cíl jsme si stanovili ukončení okupace. Dostalo se nám velké pozornosti médií.

Mé odmítnutí spolu s aktivistickou činností odstartovalo dlouhý a hluboký proces, během něhož jsem přehodnotil všechno, co mne naučili a podle čeho mne vychovali.

Jak se jednou začnete odpoutávat od zakořeněných postojů a předem určeného myšlení, které jste vstřebávali celý život, nemůžete nikdy přestat (tedy já alespoň nemohu..).

Zabralo mi spoustu času než jsem nad zprávami o palestinských i izraelských obětech začal cítit úplně stejnou bolest.

Dnes věřím, že jsem se přiblížil k objektivnímu hodnocení skutečnosti neovlivněné svou národností, osobním příběhem a izraelskou doktrínou. Myslím si tudíž, že jsem schopen vidět izraelsko-arabský konflikt v jasných souvislostech.

Toto je můj pohled:

1) Po neúspěchu jednání v Camp Davidu se lidé ptali: "Kde se stala chyba?". Neúspěch nestál na maličkostech, problémy měly hlubší příčiny. V Camp Davidu nebylo možné dosáhnout míru, protože dva národy nebyly a dosud nejsou v situaci, kdy by byly schopné shodnout se a "setkat se někde uprostřed". Existuje určité rozmezí, ve kterém se lídr může pohybovat a názorově se přiblížit opozici, musí ale cítit, že za ním lidé stojí. Dva lídři se tu tedy nemohli "setkat někde uprostřed".

2) Dnes, v roli aktivisty, nevěřím v pokusy ovlivnit rozhodnutí vůdců, a snažím se spíše ovlivnit vnímání lidí. Z tohoto důvodu nepřemýšlím v perspektivě dní, ale spíše desetiletí.

3) Myslím si také, že tyto dva národy ještě nejsou schopné ukončit konflikt. Obě strany mají o sobě navzájem mylné představy. Nyní vyjmenuji, které jsou podle mého názoru ty nejdůležitější.

Palestinci:

1) Jedinými Izraelci, se kterými se Palestinci setkávají, jsou vojáci a osadníci. Většina z palestinských lidí nemůže mít tedy k Izraeli vztah jiný, než jako k utlačovateli. Nevěří, že Izrael s nimi může sousedit v míru, aniž by se snažil je dobýt nebo utiskovat. Proto jsou někteří z nich proti samotné existenci Izraele. Přitom se za posledních asi 20 let ustálila v Izraeli pevná a jasná většina, která podporuje stažení z OT.

2) Dalším důsledkem je, že většina Palestinců nemůže úplně chápat základní strach izraelských lidí - a hlavně jejich potřebu pocitu bezpečí (na toto téma budu hovořit později).

3) Jelikož dal Izrael během let najevo, že uznává jen sílu, věří mnoho Palestinců, že jediným prostředkem, jak dosáhnout svobody, je právě násilí. Dále přetrvává napadání Izraelců Palestinci uvnitř zelené linie a to utvrzuje mnoho Izraelců v tom, aby Palestincům nevěřili, nepodporovali stažení z okupovaných území a uznávali nadále sílu jako jediný prostředek k dosažení bezpečnosti. Uvedu zde příklad bombardování ve Sderotu, které nejen že je nemorální, ale je i kontraproduktivní.

Izraelci:

1) Hlavním tématem izraelského příběhu je šoa (holokaust), a proto nemohou Izraelci pochopit, jakým neštěstím bylo pro Palestince to, co se jim stalo v roce 1948 (nakba). Šoa byl samozřejmě mnohem vážnější katastrofou - jednou z největších v celých dějinách, ale Palestinci za ni nenesou zodpovědnost. Z jejich pohledu neudělali nic, za co by si nakbu zasloužili. A dokud toto Izraelci nebudou vnímat, nemohou pochopit hlavní palestinská témata, např.:

- "problém uprchlíků", jehož příčinou je způsob vzniku palestinského státu. Je obrovským problémem týkajícím se miliónů lidí. Tento problém není jen "vyjednávací kartou" - Palestinci nepřijmou žádné řešení, které by s touto spornou otázkou nepočítalo.

- i v případě, že Izrael vyklidí úplně všechna území obsazená v roce 1967, stále se Palestinci vzdávají 78% historické Palestiny.

2) Izraelci tyto záležitosti příliš nechápou a myslí si, že palestinské nároky jsou nepřiměřené.

3) Navíc mylné představy, běžné pro koloniální země, zbavují Izraelce objektivního pohledu na skutečnost. Například, Izraelci se odvolávají na Gillada Shalita jako na "rukojmího", zatímco mladí Palestinci, kteří jsou unášeni ze svých domovů uprostřed noci a drženi ve vězení někdy celé roky bez soudu, jsou nazýváni "vězni".

4) Pokud se týká vyzbrojení, Izrael je v nesrovnatelně silnější pozici než Palestinci a očekává, že se tento fakt odrazí na každé rezoluci.

A i kdyby se tak stalo, pokud Izrael za ukončení okupace nic nezíská, usnesení nebude "vyvážené". Okupace by však měla být ukončena jen proto, že je nemorální. Izraelci dávají Palestincům často najevo povýšený postoj, jakoby ukončení okupace bylo laskavostí. A to je velkou překážkou míru.

Takže co můžeme dělat?

Podle toho, co jsem dosud zmínil, jsem přesvědčen, že aktivistická činnost by měla mít výchovný charakter a měla by směřovat k seznámení jedné strany s příběhem strany druhé a naopak.

Časovým rozmezím by měly být roky až desetiletí a poselství by mělo mít hlubší a obecnější význam.

Myslím, že dnes každá ze stran odlidšťuje tu druhou a naším cílem je pomoci každé z nich pochopit, že na druhé straně stojí také lidé.

Jen tímto způsobem můžeme porozumět druhé straně, přijmout její požadavky a chtít "se setkat někde uprostřed".

Jak mohou Evropané pomoci?

Myslím, že Evropané mohou podporovat dobrou věc a cíle zmíněné výše. Jelikož je Izrael utlačující stranou, většina kritiky samozřejmě směřuje k němu. Evropané by však měli být velmi opatrní. Musí hluboce chápat úlohu šoa v izraelském příběhu.

Šoa je skutečným traumatem izraelské historie. Je stále živou vzpomínkou pro tisíce Izraelců a přetrvává v myslích jejich potomků. Například 7 příbuzných mého otce a obou jeho rodičů bylo zavražděno v táborech smrti. Část rodiny mé babičky se také stala obětí šoa. Oba imigrovali do Izraele a toto je dům, ve kterém má matka vyrostla. Tisíce jiných Izraelců vyrostlo v podobných souvislostech.

Hlavním poučením, které si Židé vzali ze šoa, je, že by měli být dostatečně silní jako národ, aby se nic takového v budoucnu neopakovalo. To vysvětluje pokus o sloučení humanismu s nacionalismem a vyznávání vojenské síly. V Izraeli existuje skutečný a autentický strach o samou existenci státu, zapříčiněný traumatem ze šoa. Izrael je zraněnou zemí a kdokoliv by to nevnímal, nemůže se ani přiblížit pochopení Izraele.

Šoa mají na svědomí Evropané. Většina zemí se na něm aktivně podílela a zbytek neudělal nic pro to, aby se mu předešlo. Navíc, skoro všechny evropské státy byly ještě nedávno koloniálními zeměmi. Je tedy pro Izraelce těžké přijímat od Evropanů kritiku. To je vede k tomu, že každou kritiku mají za "antisemitismus" a používají šoa k omlouvání zvěrstev. Evropa však není bez zodpovědnosti za tyto reakce.

Podle mého názoru by Evropané měli být velmi opatrní, když se účastní jednání o konfliktu. Měli by se vyhnout upjatosti a měli by si uvědomovat svou účast v historii a převzít za ni zodpovědnost. A navíc jasně a ostře vyjadřovat nesouhlas s izraelskou okupací Palestiny. Evropané by neměli kritiku Izraele oddělovat od hluboké a statečné reflexe vlastní historie, která by se v jejich hodnocení měla odrazit. Dalším důležitým poučením ze šoa je nejen "co bychom měli udělat, aby se nám to nestalo znovu", ale také "co bychom měli udělat, aby se to nestalo někomu jinému", a to se Izraelci odmítají naučit. Evropa, a zejména Itálie jako stát, který se na šoa podílel, by měla Izraeli pomoci se poučit tím, že s ním bude tuto špatnou zkušenost sdílet. Přímá obvinění na Izrael nezapůsobí, neboť budou považována za upjatost.

"Přijímáme zodpovědnost za své dějiny a pracujeme s ní, povzbuzujeme vás, abyste si vzali poučení z naší špatné zkušenosti" a "vyhněte se chybám, které my jsme udělali" by bylo lepším vzkazem.

Rád bych vám závěrem poděkoval za to, že jste přišli. Izrael-Palestina by mohly být malou odloučenou mírovou zemí, a mezitím se zde, v určitém smyslu, soustředí napětí mezi Západem a Islámem. Úspěch při řešení tohoto konfliktu by mohl dát zprávu míru a naděje celému světu.

Noam Livne

Evropské humanistické fórum v Miláně
Sobota, 18. října 2008



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.