Za tolik hanby plakat nedovedu.
Tlučení na výra je slovo.
Tak špatná pravda a tak krásná řeč.
(Jan Skácel)

PÁTÉ VÝROČÍ INVAZE DO IRÁKU

10. června 2009 v 16:31 |  Dokumenty
Tento měsíc je to pět let od chvíle, kdy Spojené státy spolu s několika spojenci vpadli do Iráku a svrhly vládu Saddama Husseina. Od té doby zahynulo při přestřelkách a raziích v domácnostech, podle průzkumu britské agentury Opinion Research Business, na 1.2 milionu Iráčanů. Asi 5 milionů Iráčanů přišlo o domov a stalo se uprchlíky v celém regionu.
19/3/08

AMERIČTÍ VOJÁCI SVĚDČILI O VÁLEČNÝCH ZLOČINECH
V roce 1776 známý americký revolucionářský aktivista Thomas Paine nazval bojovníky, kteří se vzdali Britům, "letní vojáci, vlastenci jen dokud slunce svítí." O 200 let později, v roce 1971, vojáci, kteří se vrátili z války ve Vietnamu, uspořádali zvláštní slyšení pro média a zákonodárce, které se stalo známým jako schůzka "zimních vojáků". Vypovídali o svých zkušenostech ve válce i o válečných zločinech, kterých se sami zúčastnili. Tento měsíc o víkendu 15. až 16. března se toto slyšení znovu opakovalo. 250 amerických vojáků ve Washingtonu svědčilo před médii o svých zkušenostech v Iráku a Afgánistánu. Vojáci prosili o prominutí a vyčítali politikům, kteří je do války poslali. Připomněli také, že lidé žijící ve zúčastněných zemích, kteří pasivně a tiše podporují tuto válkou nesou zodpovědnost. Nedávno počet amerických vojáků zabitých v Iráku překročil 4000 a počet trvale zraněných je nejméně 60 000. Přesto mediální průzkum ve Spojených státech zjistil, že americká rozhlasová média dosud v tomto roce věnovala okupaci a dalším okolnostem v Iráku jen tři procenta svého zpravodajského času. I svědectví amerických vojáků bylo do velké míry prezentováno pouze alternativními médii. Proto několik citátů z jejich výpovědí uvedeme zde, ve zvláštním vydání Akt-info. Nahrávky těchto a dalších svědectví, můžete slyšet v angličtině na stránkách www.democracynow.org.
17/3/08

BĚHEM INVAZE VLÁDL ZMATEK
Jason Washburn, který bojoval třikrát v Iráku od roku 2003 do 2006, řekl: "Během invaze jsme jezdili přes města a stříleli jsme na všechno, co jsme viděli... Vzpomínám si na jednu ženu. Šla s velkou tašku a vypadalo to, jako kdyby šla přímo na nás. Hodili jsme na ní granát. A když bylo po všem, uviděli jsme, že taška byla plná různých potravin. Jistě šla k nám a nejspíš nám chtěla to jídlo dát, a my jsme jí za to zabili… Nadřízení nám neoficiálně radili abychom s sebou nosili lopatu… Pokud někdo nese lopatu nebo někde kope, mohl by zakopávat minu, a proto jsme měli povolení zastřelit kohokoli s lopatou… A tak, kdybychom omylem zastřelili civilistu, mohli jsme na mrtvolu hodit lopatu a tvrdit, že to byl povstalec."

VOJENSKÉ VELENÍ PODPOŘILO NÁHODNÉ NÁSILÍ
Voják John Michael Turner řekl: "18. dubna 2006, jsem zabil svého prvního muže… Byl to nevinný muž. Nevím jak se jmenoval. Byl na cestě domů a zastřelil jsem ho v přítomnosti jeho otce… První kulka ho nezabila. Zasáhl jsem ho do krku a on začal příšerně křičet a díval se mi přímo do očí… Tak jsem po něm vystřelil znovu a on zemřel... Vždycky nám gratulovali za prvního zabitého. Můj nadřízený mi osobně gratuloval, stejně jako gratuloval každému v naší jednotce. Velitel nám oznámil, že kdokoli z nás zabije prvního tak, že ho bodne nožem, dostane za odměnu 4 dny dovolenou... Po nějaké přestřelce s rebely, jsem s dvěma dalšími vojáky zastřelil nějaké lidi na ulici, jen protože jsme byli rozrušeni z toho boje a neměli jsme zrovna sebou žádného novináře. Kdykoli byli s námi novináři, tak se všechno kompletně změnilo. Nikdy jsme se nechovali stejně. S novináři jsme dělali všechno podle předpisů… Měli jsme za úkol náhle vtrhnout do domácnosti, abychom našli rebely nebo zbraně. Často jsme dělali razie a prohlídky ve tři hodiny ráno. Vykopli jsme vždycky dveře a vystrašili jsme rodiny, které tam bydlely. Když s námi nespolupracovali, tak jsme je škrtili nebo hlavami mlátili o zdi... Nikdy, ani jednou, podle mých zkušeností, jsme nedokázali najít osobu, kterou jsme zrovna hledali během těchto razií... Mrzí mě to, co jsem udělal. Nejsem už taková zrůda, jakou jsem byl."

HODNOTA LIDSKÉHO ŽIVOTA SE ZTRATILA V TROSKÁCH
Hart Viges, který bojoval s dělostřeleckým oddílem, řekl: "Byl jsem s oddílem u města Al Samawa... Zničili jsme budovy a domy minomety. Připravoval jsem nálože a náboje... Zároveň naše vrtulníky a letadla střílely do města rakety a bomby, až se třásla celá země a zbyl jen prach... Víte, nebyl to boj armády proti armádě. V takových městech žijí normální lidi. Je to proti rozumu myslet si, že tam nebydlí civilisti. Neviděl jsem následky mých minometů ve městech. Přesto mám svoje myšlenky o nesčetných mrtvých. Nevím kolik nevinných lidí jsem vlastně zabil... Jednoho dne jsme jeli přes Bagdád a viděli jsme mrtvolu ve stoce... Moji kamarádi vyskočili a začali se s ní fotit s velkými úsměvy. Zeptali se mě, jestli se chci také vyfotit, ale odmítl jsem to. Neodmítal jsem to kvůli tomu, že bych si myslel, že to je nějak nesprávné nebo nemorální. Odmítl jsem to, protože toho jsem sám nezabil. Myslel jsem, že se člověk nemá vytahovat, když jste sám nezabil. To ukazuje jak jsem tenkrát viděl svět. Nevadilo mi, že ten muž byl mrtev."

VOJÁCI MĚLI POVOLENO STŘÍLET CIVILISTY
Seržant Jason Lemieux, který bojoval třikrát v Iráku od 2003 do 2006, řekl: "Nadřízení mi doslova řekli, že mám povoleno zastřelit kohokoli, kdo se ke mně přiblíží více, než je mi pohodlné, a pokud ta osoba neodejde okamžitě, když jí to nařídím. To všechno s tím, že neumím arabsky. Obecný názor velení bylo něco jako "radši ať zemřou jejich lidé než naši." A takové poučení bylo potvrzeno na všech úrovních a tento názor silně nabýval na intenzitě během mých třech misí... Bylo několik situací, kdy nám můj nadřízený dal rozkaz, že máme pohlížet na každého člověka, který se nachází venku v ulicích, jako na nepřátelského bojovníka… Vojáci, kteří tam byli dlouho a viděli, jak jejich kamarádi umírali, trpěli těžkými psychickými traumaty a často zastřeli lidi, kteří podle mě byli jasně nevinní. Jednou vybuchla bomba u cesty a o několik minut později, jsem sledoval jak jeden voják začal střílet jen tak po stovkách aut v úplně jiné ulici. Tito řidiči jeli v opačném směru a pravděpodobně vůbec nevěděli, že nějaká bomba vybuchla. Byli jsme příliš daleko od toho abychom vůbec viděli, kdo sedí v těch autech, a nepředstavovali pro nás žádnou hrozbu. Ale přesto je tenhle mariňák jen tak zastřelil. Vím, že on předtím viděl jak jeho nejlepší kamarád umřel v boji a také mi řekl, že mu jeho nadřízený jednou dal rozkaz zastřelit dvě starší dámy, které nosily tašky se zeleninou po ulici. A když odmítl, nadřízený je zastřelil sám."

ZABÍJENÍ SE STALO KAŽDODENNÍ ZÁLEŽITOSTÍ PŘI KONTROLÁCH DOPRAVY
Seržant Geoff Millard, který sloužil 9 let v národní gardě a bojoval 13 měsíců v Iráku, řekl: "Každý den byl někdo zastřelen u kontrolních bodů... Jednou k našemu kontrolnímu stanovišti přijelo auto a jeden mladý voják se samopalem učinil okamžité rozhodnutí, že tento vůz nás ohrožuje. Během méně než minuty nastřílel do auta 200 kulek ze samopalu. Zabil matku, otce a dvě děti - čtyřletého chlapce a tříletou holčičku... Večer jsem byl na schůzce, kde jsme to museli vysvětlit našemu generálovi. A v tom plukovník Rochelle řekl, ,kdyby se ty hadžiové naučili řídit, takové věci by se nestávaly.´ Nikdo z přítomných důstojníků nedával najevo, že s tím nesouhlasí." (Hadží je pejorativní název pro Muslima.)

POLÁCI A BULHAŘI SE PODÍLELI NA TÝRÁNÍ VĚZŇŮ
Specialista Mike Totten, který byl v Iráku v roce 2003 a 2004 a potom vyhodil medaile, které mu dal General Petraeus, řekl: "Vězně jsme mlátili nejen my Američané, ale také Bulhaři, Poláci i iráčtí policisté. Bil jsem je také já. Chytl jsem jednoho chlapa pod bradou a díval jsem se mu do očí. Pak jsem jeho hlavou mlátil o zeď... Pak jsem mu řekl, 'Asi jsi ten, který zabil Grilleyho.' On pak upadl na zem a já do něj kopal. Nikdy jsem se nedozvěděl, jestli tihle zadržení byli vinní. A to nebyl ojedinělý incident. Stalo se to opakovaně a před vyššími důstojníky."

RAZIE V DOMÁCNOSTECH SE ČASTO NEPOVEDLY
Jeffrey Smith, který bojoval v Iráku v roce 2003, řekl: "Jeden z domů, do kterých jsme vtrhli, měl být bydlištěm nějakého bývalého baasistického úředníka… Naše obrněné vozy zbořili přední zeď domu. Byla tam na dvoře nějaká starší žena a začala křičet něco nesrozumitelného v arabštině. Jeden z vojáku asi myslel, že nám vyhrožuje, tak jí udeřil přes obličej pažbou svého samopalu a ona upadla na zem… Pak jsme zpřevraceli vše v celém domě. Vypáčili jsme dveře od skříní… Rozbili jsme sporák… A pak, když už jsme měli všechny - včetně dětí - spoutané venku na trávníku, někdo mezi nadřízenými přišel na to, že to nebyl ten správný dům. Spletli jsme se o ulici. Dům, který jsme měli zpřevracet, byl za tímto domem na jiné ulici."


ROZŠIŘUJTE INFORMACE DÁL:
Pošlete informaci o Akt-info svým kamarádům a dejte jim vědět, jak se mohou přihlásit. Zprávy z akt-info chodí jen jednou týdně a náš systém je zabezpečen, takže se nikdo nemusí obávat spamů. Přihlásit se může každý sám. Stačí jen poslat e-mail s předmětem "přihlásit" na adresu: akt-info@seznam.cz.

JAK POMOCI:
Všimli jste si, že běžná nebo "mainstreamová" média neinformují objektivně nebo dostatečně o tématech, která Vás zajímají? My také. Už vás štve, že dostáváme jen politicky vhodné informace o světě kolem nás? Nás také. Potřebujeme překladatele z angličtiny do češtiny. Také potřebujeme české korektury. Vždy uvítáme zprávy z alternativních zdrojů. Pokud můžete pomoci, zkontaktujete nás na: akt-info@seznam.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.