Za tolik hanby plakat nedovedu.
Tlučení na výra je slovo.
Tak špatná pravda a tak krásná řeč.
(Jan Skácel)

Peníze

4. června 2009 v 10:13 |  Moje Maličkosti
Peníze přinášejí bohatství, přes to se všichni divíme, proč nám tak rychle protékají mezi prsty.

Francouzský finanční odborník Marcel Labordére napsal v 90. letech minulého století :
Je nasnadě, že člověk nikdy nepochopí podstatu peněz, podobně jako ve spirituální oblasti nikdy nepochopí podstatu Boha.

Co jsou peníze ? Kolik peněz je vlastně v oběhu ? Jaký vliv mají peníze ?
Peníze mají tři funkce. Jsou prostředkem směny, uchovatelem hodnoty a měřítkem cen.
Teorii peněz vyjádřil Karl Kraus následovně :
Za peníze můžeme nakupovat zboží, protože jsou to peníze, a peníze jsou to proto, že za ně můžeme nakupovat zboží.

Odkud se peníze vlastně vzaly ?
Rozhodli se lidé kdysi dávno vyměňovat zboží za kousky kovu nebo potištěné papírky ?
Někteří odborníci s tímto vysvětlením nesouhlasí. Podle nich byly peníze ( ve formě kousků zlata a jiných vzácných kovů ) původně zhotovovány pro účely symbolických kultovních obřadů, totiž jako oběti bohům. Teprve později se začaly používat jako platidlo.
Nejpozději od doby, kdy peníze přestaly být kryté zlatem, je jejich podstata ještě hůř pochopitelná. Dřív si člověk mohl každou bankovku nebo minci spojit s malým kouskem zlata uloženým někde v útrobách centrální banky, a stát nesměl svévolně vytisknout víc peněz jen proto, že třeba dostal chuť pořídit si pár letadlových lodí. Po druhé světové válce kryly své platidlo zlatem už jen USA ( do roku 1968 ) a Švýcarsko ( do roku 1999 ).A to stále zvětšujícím se rozdílem krytých a nekrytých bankovek v oběhu. Ale protože povinnost krýt měnu zlatem měla již od 30. let spíše dekorativní charakter, nemělo to žádný praktický význam ani destabilizující dopad.
Existují různě definovaná množství peněz s označením ,,M0" až ,,M3". Na nejzazším okraji tohoto spektra se objevují věci, které mají s platidlem v naší peněžence jen málo společného -
například akcie. Německá centrální banka v této souvislosti konstatuje :
Otázka, co bychom měli považovat za peníze a co již ne, se nedá zodpovědět s vědeckou přesností a jednou provždy. Záleží na sledovaném účelu.
Přední americký ekonom Paul A. Samuelson o tom napsal :
Snaha přesně definovat množství peněz dohání pečlivé odborníky k šílenství, protože v kaleidoskopu různých typů peněžních vkladů neexistuje jasná dělící čára, která by umožnila stanovit hranici, kde končí peníze a začínají jiné formy investic.

Kritikové širších definic peněz namítají, že sčítat peníze a aktiva v bance je stejně nesmyslné, jako kdybychom sčítali dohromady jablka a obrázky jablek, která jsme někomu půjčili
Další spornou otázkou je, zda banky vytvářejí tím, že poskytují úvěry, nové peníze, které tu před tím nebyly. Centrální banka nemá jasno ani v případě, že se rozhodne definovat peníze nejužším možným způsobem, totiž jako hotovost. Má sice přehled o tom, jaké množství bankovek a mincí celkem vydala,neví však, kolik jich je skutečně v oběhu. Hlavní problém spočívá ve vymezení toho, jaká část našich likvidních prostředků skutečně představuje peníze. Nemůžeme usměrňovat a řídit něco, co ani nedokážeme definovat.

I kdybychom věděli, jak peníze vznikly, co tvoří jejich podstatu a kolik jich je v oběhu, zůstala by nezodpovězená otázka jejich působení.
Ekonom Milton Friedman to ilustroval,,vrtulníkovým příkladem", který byl bohužel pouze hypotetický :

Kdyby někdo vysypal z vrtulníku na naše hlavy takové množství peněz, že by jich najednou bylo v oběhu dvojnásobné množství, nijak bychom tím nezbohatli. Jediným důsledkem by bylo, že i ceny by stouply na dvojnásobek.To znamená, že v dobách ekonomického růstu by stát měl dávat do oběhu víc peněz, aby nastartoval konjunkturu.
Je spodivem, že bez ohledu na záhadný původ a neméně záhadnou podstatu peněz věci fungují docela uspokojivě.Na druhou stranu existuje ještě stále dost kritiků, kteří tvrdí, že škodlivost současné peněžní a úrokové politiky nedokážeme vnímat, protože ji považujeme za samozřejmou a nezbytnou. Stačilo by na pár místech utáhnout nebo povolit ventilek, a sprovodili bychom ze světa všechno vykořisťování, majetkovou nespravedlnost a možná dokonce i války.


Dalším neméně závažným faktorem ve světě peněz, jsou všem dobře známé daně.
Jaký je však optimální poměr mezi výší určité daně a velikostí příjmů ?
Jedno železné pravidlo je známé již od pradávna. Když to vrchnost s vykořisťováním poddaných
( dnes se používá termín ,,zdanění občanů") přežene, zeje nakonec státní kasa prázdnotou.
Nikdo však neví, kdy je nejlepší s vysáváním přestat a kde se nachází maximum.
Zvýšení sazby daně může vést ke snížení příjmů z ní.
Dnes je neoddělitelnou součástí každé učebnice ekonomie tak zvaná ,, Lafferova křivka", spolu s příslušným grafem v podobě krásně symetrického zvonu, jehož nejvyšší bod odpovídá daňové sazbě padesáti procent.
VÍCE ZDE : Lafferova křivka

Lafferova křivka a vymyšlený "závod ke dnu".

Laffer sám říká, že pokud je tohoto kritického bodu dosaženo, může stát zvýšit své celkové příjmy z daní jen tím, že sníží sazbu. Zvýšení sazby daně mívá za následek snížení příjmů z této daně. Pokud by byla sazba nulová, byly by také státní příjmy nulové. Všichni by byli spokojení, jenom stát by se cítil ošizený a urazil by se. Když se sazba daně stanový na příklad 2 %, budou ještě stále všichni spokojení, ale stát už aspoň něco málo vybere. Při sazbě 100 % budou příjmy státu rovněž prakticky nulové. V okamžiku, kdy by lidé museli odevzdávat státu vše co vydělali, by pracovalo už jen několik málo idealistů nebo hlupáků.
Pokud je stát mazaný, určí sazbu daně tak, aby odpovídala nejvyššímu bodu této křivky, kde jeho daňové příjmy dosahují maxima ,, Lafferovi křivky".Když však přestřelí a zavede příliš vysoké daně, vybere míň peněz.

Základní myšlenka není nijak nová. Laffer sám cituje arabského státníka Ibn Chaldúna, který již ve 14. století napsal :

Má být známou věcí, že na počátku dynastie vedou nízké daně k vysokým příjmům.
Na konci dynastie však vynášejí vysoké daně jen malé příjmy.

Pojem Lafferova křivka se zrodil v roce 1974, v souvislosti dnes již téměř legendárním setkáním Arthura B.Laffera, jenž tenkrát působil jako profesor ekonomie na Chicagské univerzitě, s několika nejbližšími spolupracovníky tehdejšího amerického prezidenta Geralda Forda.
Mezi přítomnými byl i Dick Cheney, možná dokonce také Donald Rumsfeld.
Laffer namaloval svou křivku na ubrousek. Na Cheneyho a Rumsfelda udělala profesorova argumentace dojem, avšak prezident Ford se jejich doporučením neřídil.
O maximu Lafferovi křivky vedou akademici vášnivé spory.
Příjmy státu z daně z příjmu závisí i na řadě dalších faktorů.Například s úrovní zaměstnanosti nebo s absolutní výší příjmů.To zase souvisí s kupní sílou.
Vypracování modelu, který by věrně napodoboval reálné národohospodářské podmínky, je mimořádně obtížný úkol. Daňový systém je zatížen takovým množstvím výjimek a úprav, že se podobá džungli.

Daně nejsou pro stát poze zdrojem příjmů, nýbrž i nástrojem, s jehož pomocí lze ovlivňovat chování občanů ve smyslu, co je považováno za ,,žádoucí".

Tím jsem se dostal k otázce, do jaké míry má stát právo vměšovat se do soukromí občanů.
Je stát mamutí podnik obstarávající veřejné služby, za které platíme formou daní ? Nebo se má jako svědomitý tatíček starat o blaho svých občanů. Budou občané nadále ochotni vzdávat se dobrovolně svých práv a svobod za falešný pocit, že je o ně postaráno ?

Když se to s nějakou věcí, která je sama o sobě dobrá a užitečná přežene,dosáhneme pravého opaku toho, co jsme vlastně chtěli a co je pro nás prospěšné. VŠEHO S MÍROU.
Všichni máme stejná práva i stejné povinnosti.Všem jsou nám dokořán otevřeny všechny
dveře,asi jako ty, v hotelu RITZ !!! (čti RIŤ )

Zdroj : Lexikon neznalostí - Kathrin Passigová, Aleks Scholz - 2007


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.