Za tolik hanby plakat nedovedu.
Tlučení na výra je slovo.
Tak špatná pravda a tak krásná řeč.
(Jan Skácel)

Říjen 2009

Vakcíně proti prasečí chřipce ve Švédsku podlehlo víc lidí než nemoci samé

31. října 2009 v 2:13 Aktuálně

Ve Švédsku se rozběhlo vyšetřování nebezpečných vedlejších účinků vakcíny proti viru prasečí chřipky pandemic A/H1N1 poté, co po očkování zemřeli v pátek další dva lidé. Celkem po očkování zemřeli v Švédsku už čtyři lidi, píše web The Local. Samotnému viru přitom podlehli jen dva lidé.

pondělí 26. října 2009, 18:17 - Stockholm
O dvou nejnovějších úmrtích informoval v pátek Švédský úřad pro zdravotnické produkty Läkemedelsverket. Posledními oběťmi jsou dvě starší ženy. 74letá žena ze Solleftea na severu země zemřela čtyři dny po vakcinaci. Žena byla očkována, protože byla zařazena do rizikové skupiny, neboť trpěla nemocí srdce a plic. Další obětí je 90letá žena.
"Musíme tento případ vzít vážně a vyšetřit, co se stalo," řekl lékař Markus Kallionen v tiskovém prohlášení úřadu okresu Västenorrland, kde Solleftea leží.
Läkemedelsverket už vyšetřuje příčinu umrtí dvou dříve očkovaných lidí, kteří patřili do rizikové skupiny. Je jím padesátiletý muž s vážnou srdeční chorobou a žena s akutní svalovou nemocí.
"Je třeba říci, že oba trpěli vážnými chorobami," sdělila Gunilla Sjölin Forslundová z
Läkemedelsverketu. Jeden měl mít rakovinu. "Stále nevíme, zda jsou úmrtí spojena s očkováním," dodala Forslundová
Ve Švédsku začala plošná vakcinace 12. října. Očkováno má být 50 až 70 procent populace a v případě nutnosti až 80 procent. V pěti případech byla dosud zjištěna silná alergická reakce. U dvou set lidí se projevily vedlejší účinky, jako bolet v paži, kam byla vakcína podána a bolesti v kloubech. Minulý týden byl v zemi nahlášen rekordní počet případů nově nakažených, a to 198. O týden dříve jich bylo jen 93.
Ve Švédsku už bylo registrováno celkem 1778 případů nákazy u lidí, ale jen dva smrtelné případy, uvedla AFP.
Švédsko nakoupilo vakcíny Pandemrix od britského gigantu GlaxoSmithKline za 100 miliónů eur. Podle odborníků je ale problémem těchto vakcín, že v sobe obsahují rtuť a skvalén, který stojí za syndromem války v Zálivu používal se ve vojenských vakcínách proti sněti slezinné, uvádí web clareswinney.wordpress.com.
Rtuť je součástí antiseptika thimerosalu. U podání skvalénu existuje nebezpečí, že může vyvolat autoimunitní reakci, protože látka je běžnou součástí tkání. Vysktyje se mj. v pochvách nervových vláken i ve stěnách cév.

Zdroj:

SPECIÁL CHŘIPKA ZDE: http://special.novinky.cz/chripka/

Další články o prasečí chřipce:


MÍRPARTY, 3. listopadu na Václaváku

20. října 2009 v 9:27 Pozvánky na AKCE

3.11.2009, Praha
3. listopadu vyvrcholí průchod Světového pochodu Českou republikou na Multikulturní MÍRPARTY na Václavském náměstí.
Projdi si svůj český kousek Světového pochodu!
Pochod ve stylu brazilského karnevalu s alegorickými vozy projde centrem Prahy a po cestě vypustí další stovky thajských luceren. Účastníci si budou moci společně zazpívat mírový hit Imagine od Johna Lennona, po vzoru akce v Miláně, kde se 2. října sešly a rozezněly náměstí tisíce lidí »

Praha, Václavské náměstí (u koně)
úterý 3. listopadu, 17.00




Supertajný americký dokument o ČSR z roku 1948

14. října 2009 v 3:41 Dokumenty

Praha - 30. dubna 1948 - TAJNÉ - Č. 309


Motto: Americký velvyslanec v dubnu 1948 napsal o nás dopis. Pochopitelně tajný. Ten v roce 1991 přeložil Petr Mareš a 8. ledna 2009 ho ve svém politickém zápisníku Události, zveřejnil známý komentátor Bohumil Doležal. Zdálo se mu, že by neměl plesnivět někde v regálech, a my si to myslíme také…

Dopis amerického velvyslance


30. dubna 1948 napsal americký velvyslanec Laurence A. Steinhardt americkému státnímu tajemníkovi George Marshallovi tajnou depeši, týkající se vývoje poválečných událostí v Československu.
Český překlad tohoto pozoruhodného textu vyšel v roce 1991 péčí Petra Mareše v časopise Dějiny a současnost. Text je to přes drobné historické nepřesnosti (Steinhardt byl diplomat, nikoli historik) vynikající, a protože si nezaslouží, aby plesnivěl někde na regálech Národní knihovny, dávám tu čtenářům Událostí k dispozici jeho přepis.

Pane:

1. Mám tu čest doplnit zprávu velvyslanectví o československé vládní krizi z února 1948 jistými věcnými i analytickými poznámkami.

2. Krize v té podobě, v jaké se vytvořila v únoru 1948, byla patrně v celé situaci obsažena již od chvíle, kdy vstoupila v platnost československo-sovětská Smlouva o přátelství a vojenském spojenectví z 12. prosince 1943. Pochopení příčin této aliance vyžaduje krátký pohled do historického a psychologického pozadí vývoje československého národa.

3. Češi jsou "malý" národ. Položeni v geografickém centru Evropy byli po staletí epicentrem ekonomického a politického napětí, které vedlo k nespočetným válkám a opakujícím se vlnám emigrace. Vrcholný okamžik jejich dějin nastal v období 1346-1378, a to díky trojí shodě náhod: silné a konstruktivní osobnosti Karla IV. (který se stal také císařem Svaté říše římské), objevu rozsáhlých nalezišť stříbra a dočasné absenci jiných mocných politických sil v Evropě.
Taková situace se znovu neopakovala až do roku 1918, kdy další politické vakuum v Evropě a silná osobnost Tomáše G. Masaryka způsobily vznik Československa jako státu. Vlna emigrace následovala po ničivých husitských válkách 1415-1436. Další vlna následovala po vypuknutí třicetileté války v roce 1620, která zahájila 300letou nadvládu Habsburků. Na konci 19. století začíná emigrace do Ameriky. Konečně pak druhá světová válka odstranila nejprve židovské podnikatelské elementy a poté 2 500 000 sudetských Němců, kteří byli průmyslovou páteří země.

4. Tyto emigrační vlny opakovaně odsávaly výkvět obyvatelstva, v zemi zůstávali drobní rolníci a řemeslníci. Ti, jak se zdá, nebyli nikdy ve chvílích krize schopni prokázat pevnost, odvahu a ušlechtilé vlastnosti, ale raději se skláněli před politickými bouřemi, které v zemi zuřily. Tito lidé vždy dávali přednost přežití bez zbytečného boje před bojem za svou svobodu. Během 300leté habsburské nadvlády, která skončila roku 1918, si Češi vypěstovali mimořádný vrozený talent k tichému a rafinovanému odporu vůči existujícímu režimu. Jsou mnohem zdatnější v opozici, než když jsou sami u vlády a čelí problémům výstavby a uplatňování pozitivní moci, se kterou měli v moderní době jen dvacetiletou zkušenost.

5. Vzhledem k tomu, že byli vždy "malým národem", potřebovali Češi ke svému přežití neustále silného spojence. Složité charakterové vlastnosti, výše popsané, způsobily, že se snažili štvát své sousedy proti sobě, uchylovat se k prázdným frázím (například prohlášení Jana Masaryka v posledních dvou letech) a mít pojištěny obě strany. Tato metoda byla úspěšná za druhé světové války, kdy unikli zničení, nabyli na průmyslové síle a vyšli z války po boku vítězů. Avšak jejich spojenectví s Ruskem, spolu se současnou sovětskou politickou taktikou v Evropě, znemožnilo v současnosti Čechům "hrát na obě strany", jak prokázala nedávná krize. Jejich občasná schopnost stavět jednu stranu proti druhé jim poskytla výhodnou pozici a nezasloužený pocit důležitosti. Úměrně tomuto pocitu jsou dnes jako národ zkroušení.

6. Češi měli špatné zkušenosti se svými spojenci. Francouzi a Angličané je opustili v Mnichově roku 1938. Náš velký omyl, spočívající v tom, že jsme vedli čistě vojenskou válku, zatímco Sovětský svaz vedl zároveň vojenský i politický zápas, zřetelně přispěl ke ztrátě našeho vlivu ve střední a východní Evropě. Češi jsou přesvědčeni, že jsme je v roce 1943 "odepsali", nebo jinými slovy "předali do sovětské sféry vlivu". Byť na toto téma nemohlo dojít k formální výměně názorů, naše pozdější akce potvrzovaly v očích Čechů správnost tohoto přesvědčení.
Prezidentu Benešovi se počátkem roku 1943 dostalo ve Washingtonu zdvořilého, ale nezávazného přijetí. V listopadu následovala teheránská konference. Co mohl v prosinci Stalin Benešovi říci o sférách vlivu a "všeslovanském bratrství", si lze snadno představit. Každopádně neměli Češi v této situaci jinou možnost než podepsat smlouvu se Sověty. Náš postup v Jaltě a Postupimi ve věci hranic a reparací a především to, že jsme v květnu 1945 zastavili naše armády a umožnili sovětským jednotkám osvobodit Prahu, potvrzovalo v myslích Čechů náš postoj. Pohled zpět dnes jasně naznačuje, že větší pozornost politickým aspektům války nám mohla poskytnout kontrolu střední Evropy, a to za minimální cenu.

7. Sovětsko-československá smlouva z 12. prosince 1943 nepochybně dočasně zabránila tomu, aby se poválečná situace v Československu vyvinula stejně jako v Polsku. Nabízela Československu reálné výhody pouze tak dlouho, dokud byl Sovětský svaz rozhodnut zdržet se agresivní politiky v Evropě. Vzhledem k tomu, že Sověti ve skutečnosti nepřestali být agresivními, bylo jen otázkou času, kdy krize v Československu nastane. Zda k takové krizi dojde v únoru, květnu, srpnu, nebo příští rok bylo částečně otázkou příhodné situace, především však záležitostí rozhodnutí z Moskvy.
Téměř všichni českoslovenští kompetentní činitelé věřili, že v únoru žádná krize nehrozí, neboť pro Sovětský svaz bylo výhodné udržovat v Československu klid, aby byl zajištěn tok materiálu do Sovětského svazu. Tuto skutečnost podle vyjádření dr. Huberta Ripky, ministra zahraničního obchodu, po jeho návratu z Moskvy v prosinci 1947, plně chápal sovětský komisař hospodářství Mikojan a další vysocí sovětští činitelé. Pohled z časového odstupu naznačuje, že českoslovenští nekomunističtí členové kabinetu si neuvědomovali, do jaké míry bude jejich země využita v sovětském všeobecném plánu pro Evropu.
Je zřejmé, že v Moskvě dospěli k názoru, že politické ohledy převažují nad hospodářskými nevýhodami, které pro Sovětský svaz bude mít poměrně brzký "puč" V Československu. Rezignace dvanácti nekomunistických ministrů pak navíc vytvořila vakuum a komunisté je zaplnili. Jakkoli komunisté krizi nevyvolali (byť ji nepochybně vyvolat plánovali), plně ji využili, stejně jako v Bogotě.

8. Nyní je již jasné, že rozhodnutí dvanácti ministrů, reprezentujících národní socialisty, katolíky a slovenské demokraty, rezignovat bylo přijato na základě přímého povzbuzení a souhlasu prezidenta Beneše. Existují přímé důkazy, že během pěti dnů, kdy již byly tyto rezignace podány a ještě nikoli přijaty, se ministři, nebo jejich pověřenci nejméně čtyřikrát na prezidenta obrátili, aby posílili jeho rozhodnutí rezignace nepřijmout. Přestože se nyní ukazuje, že použité postupy nebyly správné, zdá se jasné, že debakl, který následoval, lze z velké části přičíst prezidentově slabosti, kterou je jen ztěží možné omluvit jeho zhoršeným zdravotním stavem.
9. Pokud jde o rozsah sovětského vměšování a zastrašování, je nyní jasné, že se prezident Beneš sovětského strašáka velmi obával. Neustále přicházejí zprávy, že nátlak, který na prezidenta vykonával Gottwald a zástupci odborů se svými stoupenci, kteří pochodovali na Hrad, zapříčinil obavy prezidenta z vnitřních nepokojů a z nich plynoucích nutností, aby sovětské jednotky z okolních zemí zasáhly za účelem "obnovení pořádku".
Neexistovaly žádné důkazy o koncentraci sovětských jednotek na hranicích Československa, zdá se také, že rozsah sovětských hrozeb byl patrně menší než při podobných příležitostech v poslední době ve Finsku a v Íránu, přičemž obě tyto země těmto hrozbám úspěšně čelily, zatímco Češi se před nimi sklonili. Přestože to chování Čechů v tomto směru neomlouvá, lze je částečně vysvětlit historickými souvislostmi, uvedenými výše.
Různí ministři a vysocí vládní úředníci během krize popojížděli sem tam, navzájem se hlídali, snažili se utvrzovat ve svých předcházejících slibech a zabránit níže postaveným členům nekomunistických stran, aby podlehli komunistickým svodům. Krátce, bylo zde mnoho nedůvěry, nejednoty, prázdného řečnění a pobíhání, což vše způsobilo nerozhodnost a nedostatek rázných akcí ze strany umírněných sil. Komunisté toho plně využili.

Souostroví Gulag
10. Neexistovaly přímé důkazy sovětského vměšování. Dokonce ani činnost sovětského velvyslance Zorina, který dorazil do Prahy letadlem již 19. února, nemůže být označena za přímé vměšování. Jeho rozhovory, o kterých má velvyslanectví důvěryhodné zprávy, byly zahájeny diskusí o obilní situaci. Je známo, že se v jednom případě vyhnul diskusi o politice, přinejmenším po dobu, kdy pobýval v kanceláři ministra, kterého byl navštívit. V některých případech hovořil o politice s personálem, který patřil ke komunistům. Zorčin není silácký, dveřmi bouchající typ a jeho jednání není možné srovnávat s jednáním Vyšínského v Bukurešti během tamní krize.
Jediným náznakem bezprostředních příprav, které mohly mít sovětskou podporu, je skutečnost, že komunistické "akční výbory" vstoupily na scénu zcela náhle 23. února a že na zvláštní demonstraci téhož dne se odborářské milice objevily na veřejných prostranstvích s novými puškami. Bylo dávno známo, že odborářské organizace mají tajné zásoby zbraní v různých továrnách, a to ještě z revoluce 1945; většina těchto zbraní přitom pochází z odbojářských zdrojů z období války.
Přítomnost zcela nových pušek s lesklými neodřenými pažbami nicméně většinu lidí překvapila. Akční výbory byly zjevně komunisty dobře zorganizovány. V podstatě jde o známou českou instituci, která existovala již od války; národní výbory, které nepřestaly existovat a mít v místních podmínkách vliv od května 1945, mají svůj původ také ve válečném odbojovém hnutí. Akční výbory byly prostě nový název pro starý jev, na který jsou Češi dobře zvyklí, nicméně mohly být přímo podníceny sovětskou podporou.

11. Pokud jde o smrt ministra zahraničí Masaryka v noci z 9. na 10. března 1948, zůstávají skutečné okolnosti stále zahaleny tajemstvím. Je možné, že získáme definitivní důkaz, umožňující určit, zda šlo ve skutečnosti o sebevraždu, nebo o vraždu. Teorie o sebevraždě je jedinou, kterou mohla vláda oficiálně oznámit. Skutečnost, že oficiální oznámení nebylo učiněno dříve než nejméně šest hodin po smrti, naznačuje, že i oficiální vysoká česká místa byla zaskočena. To by naznačovalo, že pokud šlo o vraždu, byl tento čin spáchán osobami nikoli českými.
Jak velvyslanectví hlásilo, existuje několik okolností, které by mohly potvrzovat teorii o vraždě, ale velvyslanectví je vzhledem k nedostatku dalších fakt i nadále nakloněno důvěřovat teorii o sebevraždě. Více než tři čtvrtiny českého obyvatelstva věří v teorii o vraždě, což je pochopitelně pro komunisty trapné. Jistá nepublikovaná prohlášení o tom, že v Masarykově ložnici byly nalezeny otevřené břitvy a svázané šňůry od pyžama, předaná nedávno velvyslanectví a pocházející z bezprostředního prezidentova okolí, zvyšují důvěryhodnost teorie o plánované sebevraždě. Příslušné zdroje tuto informaci potlačily, protože si přejí, aby si veřejnost prozatím i nadále myslela, že šlo o vraždu.
Masarykova smrt pochopitelně vyvolala mezi obyvatelstvem široce pociťovanou bolest. Komunistické elementy mocně využily nesouhlasných poselství, která Masaryk dostával od svých přátel na Západě, jako jedné z příčin sebevraždy. Nezávisle na tom, zda šlo o vraždu nebo o sebevraždu, získala mu jeho smrt znovu reputaci, kterou promarnil v průběhu únorové krize. Navíc, z politického hlediska, nebyl velký rozdíl mezi tím, zda šlo o sebevraždu, nebo o vraždu, neboť konečný výsledek v obou případech potvrzuje, že další jeho působení v úřadě bylo neslučitelné se základním filosofickým postojem jeho i jeho váženého otce. Příliš pozdě si uvědomil, že nemůže hledět dvěma různými směry zároveň.

12. Komunisté byli agresivní a smělí a měli dostatečně kvalitní organizaci, aby mohli situace využít. Nekomunisté neměli jako skupina žádnou soudržnost, nerozpoznali, že jde o zásadní střet komunismu s nekomunismem, a nadále stavěli své dílčí stranické zájmy a osobní ambice nad odpor vůči komunismu. Tato skutečnost spolu se slabostí nejvyššího vedení, především pokud šlo o prezidenta, vedla k debaklu.
Z amerického hlediska se zdá být opovrženíhodné, že s výjimkou několika studentů ani jediná osoba, od prezidenta republiky po nejposlednějšího občana, neutrousila veřejně na obranu svých politických svobod ani slovo. Někteří Češi, udržující přátelské vztahy s velvyslanectvím, poté soukromě konstatovali, že když jejich lidé nejsou ochotni za svou svobodu bojovat, nezaslouží si ji.
Mnozí lidé, kteří zastávají tento názor, později uprchli ze země a pokoušejí se nyní vytvořit hnutí odporu v exilu. Také tato skutečnost zapadá do historického rámce a pro současnost omezuje na nulu jakoukoli možnost účinného odporu vůči komunismu uvnitř samotného Československa. Takovýto odpor je vyloučen, neboť Československo je nyní zcela policejním státem.
13. K dnešnímu datu (30. dubna 1948) již země prošla zkušeností prvé vlny zatýkání a vyhazování "reakcionářů" ze zaměstnání. Nastalo období relativního klidu. To umožňuje komunistům konsolidovat své pozice. Volby, určené nyní na konec května, nemají již větší význam, neboť voliči si mohou vybrat pouze mezi společnou kandidátkou a prázdným lístkem.
Proti komunistům nevystupuje žádná strana a zdá se pravděpodobné, že všechny nekomunistické strany budou záhy buď rozpuštěny, nebo sloučeny s komunisty. Československo se stalo v plné míře loutkovým státem. Kolují pověsti, že může být záhy i formálně připojeno k Sovětskému svazu. K takovému vývoji může zcela reálně dojít. Každopádně, příští vlna zatýkání patrně zlikviduje všechny zbývající "reakcionáře" a podle mínění některých i část umírněných komunistů. Vyšší úředníci přijímají zvláštní opatření pro svou osobní bezpečnost.
14. Přestože množství lidí reptá a osoby přátelské Západu tvrdí, že až 80% populace, včetně některých komunistů, je hluboce nespokojeno s tím, co se stalo, není v československém charakteru klást odpor nebo se pustit do účinných protiakcí. Existuje množství lidí, kteří věří, že jejich jedinou záchranou bude válka mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Neuvažují o katastrofálních fyzických důsledcích, které by taková válka pro jejich zemi měla. Jsou v ostudném postavení lidí, kteří nepozvedli hlas ani paži proti komunistické nadvládě, a současně doufají, že Spojené státy přijdou a zachrání je.
Jejich mentalita pramení částečně ze zkušenosti druhé světové války, kdy jejich země dokázala zůstat mimo válku, vyhnula se prakticky fyzickému zničení a přežila v lepším ekonomickém stavu, než v jakém byla před válkou. Proto ti, kteří zůstali v zemi, očekávají další konflikt, který by jim mohl přinést stejné výhody a umožnil jim nakonec mnohé získat, až by je připojil k vítězné straně, ať by to byla kterákoli.
I když toto hodnocení je ve vztahu k některým ušlechtile uvažujícím Čechům silně zlehčující a patrně nespravedlivé, jeho záměrem je popsat obecný způsob uvažování v zemi. V případě budoucího konfliktu bude v Československu nepochybně existovat značný rezervoár skryté náklonnosti vůči Spojeným státům. To se projeví v tom, že sovětským okupantům budou ze strany lidí kladeny určité překážky. Řečeno jinými slovy, ti, kteří budou bojovat proti Sovětům, nemohou očekávat žádné skutečné výhody, pokud nebudou v zemi přítomny jejich pozemní síly.

15. Pokud jde o naši politiku vůči loutkové československé vládě, je zřejmé, že bychom jí neměli v žádném případě poskytnout žádnou materiální ani morální podporu. To by bylo v diametrálním rozporu se zájmy Spojených států. Jediné ospravedlnění další existence našeho diplomatického zastupitelství nacházíme v pokračování nevelké oboustranně výhodné obchodní výměny a v usnadnění pobytu Američanů navštěvujících Československo.
Naše rozhlasové vysílání pro Československo má i nadále jen malý užitek a může přinést plody spíše ve vzdálenější budoucnosti než okamžitě. Československé politické emigranty lze prozatím využít v tomto projektu a také jako učitelů a pro získávání tajných politických informací. Pokud se nebudeme přímo podílet na jejich zorganizování, upadnou patrně jako celek do politického hašteření. Během několika týdnů budou možnosti získávání politických informací v Československu otevřenou cestou nepochybně značně omezeny, a proto je třeba vypracovat plány pro zesílenou tajnou aktivitu v této části Evropy.

16. Z časového odstupu je možné se domnívat, že bylo možné přijmout určitá opatření, která by mohla oddálit ovládnutí Československa komunisty. Tato opatření zde zaznamenávám pro případné použití v dalších zemích, ve kterých nastane obdobná situace.

· a) Rozšíření naší rozhlasové i jiné propagandy včetně publikace okolností, které vedly k tomu, že jsme umožnili sovětským vojskům osvobodit Berlín a Prahu. I ty nejmenší a nejchudší země utrácejí na podobné účely značné sumy, zatímco my jsme své výdaje v roce 1947 značně zredukovali.
· b) Sjednání obchodních smluv a kulturních dohod. Malé země jsou polichoceny takovouto pozorností.
· c) Pomoc v podobě nejpotřebnějšího zboží, a to formou prodeje (nikoli daru). Sovětský svaz přišel Československu na pomoc po suchu v roce 1947 s tím, že mu prodal potřebné obilí za vysokou cenu.
· d) Přímý zásah do vnitřních věcí za účelem efektivní organizace existujících antikomunistických sil. Ty jsou obvykle poměrně početné. Protože však jim běžně chybí organizační schopnosti, jsou pro nás zcela ztraceny. Je to v rozporu s konvenční diplomacií, náš protivník se však konvencí nedrží.
Z uvedených prostředků bude v Československu nadále použitelný pouze první. Tyto metody se ukázaly jako efektivní v použití Sovětů, kteří se zároveň snaží obrátit ve svůj prospěch to, co považují za slabost našeho idealismu, naše konvenční metody typu "fair play" a naši snahu "kupovat si" dobrou vůlí. Budeme-li v širší míře využívat sovětských metod, může to přinést jak pozitivní výsledky, tak posloužit jako prevence.
V úctě Váš Laurence A. Steinhardt

Lisabon udělá z Česka protektorát

14. října 2009 v 3:35 Lisabonská smlouva
Volby asi dopadnou špatně*Občané přijdou o další peníze!*Proč asi vláda neřeší předražené dálnice?*Další tahanice kolem značky C15a*Evropská komise ukazuje, proč NEPODEPSAT Lisabon!
Až se budete pozastavovat nad tím, proč prezident Klaus tak zoufale blokuje Lisabonskou smlouvu a nedělá "Áno, všichni podepsali, já musím také. Áno, všichni vyskákali z oken, jáááá-a...," tady máte odpověď. Dokud jsme byli samostatným státem, byl náš rozpočet výhradně naší věcí. Nikdo nám do něj nekecal. Nyní, když se ekonomika nalézá v krizi a pan Kalousek sestavil tak nesmyslný rozpočet, že jsme se dostali do rekordního schodku, přišla ještě Evropská komise s tím, že nám možná napaří pokutu. Prý aby ten schodek byl ještě o kousek větší. Není to už jen naše věc, protože nejsme svrchovaným suverénním státem. Opět tu máte odpověď na častou otázku eurohujerů, totiž co že je vlastně ona suverenita, kterou se Václav Klaus tolik ohání. Suverenita je něco, čeho jsme se částečně vzdali a co bychom měli podepsáním Lisabonské smlouvy ztratit definitivně. Již nyní si západní velmoci přerozdělily moc a země jako Česko se prostřednictvím Lisabonu mají stát jejich protektorátem. Tomu se prezident republiky snaží zabránit. Bohužel je zde stále mnoho těch, kteří se nezamýšlejí - stačí jim fotky vysmátých Irů, kteří po důkladné jednostranné mediální masáži řekli ono očekávané "Ano!" Ano, my chceme přijít o svou svobodu - o to se snaží v první řadě Paroubek, následovaný Fischerem, Topolánkem, Vondrou a dalšími zrádci. Živě vidím fotografii z podepsání Mnichovské dohody. Jen místo Édouarda Daladiera, Adolfa Hitlera a Benita Mussoliniho stojí Nicolas Sarkozy, Angela Merkelová a Silvio Berlusconi. Nebojte, pánové a dámo, my tady toho Vaška donutíme, aby vám to podškrábl, jak jsme se sehnutým hřbetem slíbili!
Myslím, že velice trefně situaci v Irsku okomentoval js ve svém článku Výkon moci dříve a nyní: "...při pohledu na lid, kterak slaví a raduje se ze ztráty části suverenity a dalších svobod (kterou si sám právě odhlasoval), se politikové musejí smát přímo ďábelsky…"
V uplynulém týdnu se objevily tři průzkumy volebních preferencí. Ani jeden nenadchne voliče, který si nepřeje u moci ČSSD nebo ODS. Napříč všemi skandály se stále najde dost těch, jež půjdou a hodí jim svůj hlas. Neumím si to vysvětlit, respektive vysvětluji si to takto: jádro obou stran je složené z fanatiků ("modrá/oranžová, pyčo!") a z těch, jež se nechají utáhnout na vařenou nudli. Paroubek už potřetí zkusí vyhrát volby s poplatky ve zdravotnictví, Topolánek zase bude slibovat, jak si každá rodina, důchodce, zdravotník a dělník polepší po finanční stránce. Co na tom, že po volbách se nestane nic z toho, co uvidíme na billboardech? Jako by voliči neměli paměť, aby si řekli "hele, naposledy nám slibovali tohle a tamto a nesplnili to. Letos nám to slibují zase."
Zajímavé je porovnat předvolební průzkum, který agentura STEM přepočítala na křesla v Parlamentu. ČSSD by získala 74 křesel. Mohla by složit koalici s KSČM, která má 28 křesel, leč Paroubek se spolupráci s jedinou opravdu levicovou stranou brání. K moci v krajích byli komunisté dobří, nějaký náznak vděku ale čekat nemohou. Navíc by se jednalo o velmi křehkou většinu a to by bylo, aby modrá mafie nenašla tři zkorumpovatelné poslance, kteří by záhy po volbách přeběhli s tím, že kompletně změnili svůj názor, přesvědčení i politickou orientaci.
Druhou variantou je koalice ČSSD+TOP09+KDU-ČSL+Strana zelených. Tu si dost dobře neumím představit zejména z toho důvodu, že TOP09 a KDU-ČSL se zrovna moc nemusí. Navíc TOP09 se zatím tváří jako alternativa pro pravicové voliče a spoluprací s ČSSD by podle mého mínění zradila ty, kteří jí chtějí dát svůj hlas. V našich končinách by ale zrada na voličích nebyla ničím neobvyklým.
Poslední variantou je velká koalice ČSSD a ODS, což vlastně můžeme zakoušet dnes prostřednictvím Fischerovy vlády. Budiž - aktuálně je to jen "překlenovací vláda," byť ono překlenování trvá déle, než se čekalo. Kdyby ale po volbách v roce 2010 došlo ke spojení ČSSD a ODS, byla by to pro mne ta největší zrada, co se v tomto státě od revoluce udála. Navíc obě strany jsou nejvíce napojené na nejrůznější podsvětí a podezřelé osoby, takže si umím představit, že budou schopné spolupráce proto, aby měly vlastní prospěch.
Nemáme se nač těšit - vyhlídky této země jsou špatné a bohužel to nevypadá, že by v následujících volbách zavál do Sněmovny nějaký ten svěží vánek. Přitom by to ten zatuchlý a nejrůznějšími hnusy pročpělý vzduch tak potřeboval! Zkuste se zamyslet nad tím, zda strana, kterou jste posledně volili, splnila to, co slibovala. Teprve pak přemýšlejte nad tím, zda jí dáte další šanci!


Orwellovský superstát na obzoru?

14. října 2009 v 3:34 Lisabonská smlouva
Motto: Ještě nikdy nám úředníci EU nedali příležitost k vyjádření na jednom místě. Tak jsme to pro všechny svobodné občany členských států Evropské unie udělali…

Petice občanů států EU proti přijetí Lisabonské smlouvy

Text petice :
My, občané svrchovaných států Evropské unie, vědomi si svých občanských práv a v touze po zamezení kroků směřujících k byrokratické nesvobodě napříč Evropou, tímto vyslovujeme svůj nesouhlas s přijetím Lisabonské smlouvy.

Lisabonská smlouva je v podstatě již jednou odmítnutou Evropskou Ústavou. Dává EU nové pravomoci na úkor členských států (68× zrušeno právo veta). Bere nám samostatnou zahraniční, hospodářskou, sociální a energetickou politiku a mnohé další. Státy ztratí kontrolu nad sazbami nepřímých daní.

Lisabonská smlouva dává EU možnost získávat nové pravomoci a rušit právo veta v dalších oblastech bez další ratifikace: Paragraf 48, který svým sedmým odstavcem radě umožňuje, aby dále zvětšovala počet oblastí, kde rozhoduje Brusel a kde rozhoduje kvalifikovanou většinou. K tomuto rozšíření nadále nebude třeba, aby je schválily parlamenty či občané jednotlivých členských států, jako tomu bylo dosud.

Lisabonská smlouva zvětšuje nadvládu nevolených byrokratů: rozšiřuje tzv. "doložku flexibility", podle níž mohou vydávat závazná rozhodnutí například o obchodních normách pouze úředníci Evropské komise. Takových rozhodnutí je už nyní desetkrát víc, než směrnic, které projednává Evropská rada a Evropský parlament.

Lisabonská smlouva dále zmenšuje váhu hlasu zástupců menších zemí v Radě ministrů a zvyšuje váhu hlasu zemí velkých. Tři ze čtyř velkých zemí (Německo, Francie, Itálie a Velká Británie) mohou kdykoli zablokovat jakékoli záměry Evropské komise. Naopak jim stačí sehnat podporu jedenácti libovolně malých států, aby prosadily, co potřebují - stačí 55% států s 65% obyvatel, oproti dnešku, kdy má každý stát právo veta. V řadě důležitých oblastí likviduje suverenitu menších zemí a činí z nich závislé území pod správou vyšší moci. Členské státy již nebudou mít komisaře v každé komisi, čímž ztratí velkou část vlivu na rozhodování Unie.

Na základě výše uvedeného odmítáme přijetí Lisabonské smlouvy a žádáme vlády jednotlivých zemí, v zájmu zachování svobody národů a jejich dalších pokolení, o započetí jednání o novém směřování Evropské unie, které bude postaveno na rovnoprávnosti a skutečné svobodě bez byrokratických regulací.

· PETICE občanů Evropské unie proti přijetí Lisabonské smlouvy k podpisu zde




Lisabonské perspektivy

14. října 2009 v 3:30 Lisabonská smlouva
Od: Vojtěch Bednář

Irské ano Lisabonské smlouvě je výzvou, a to výzvou nejenom pro českého prezidenta Václava Klause. Je to výzva pro nás pro všechny.

Debaty okolo přijetí nebo nepřijetí tak zvané Lisabonské smlouvy mají jedno specifikum. Hovoří se totiž takřka výhradně o tom, zda by smlouva měla, či neměla být ratifikována. Nehovoří se o tom, co je obsahem smlouvy, a jaké skutečné dopady může její přijetí mít na individuální svobody každého z nás a na suverenitu našeho státu. Nejinak tomu bylo v případě opakovaného Irského referenda k této otázce. A nejinak tomu je i pokud jde o podpis, který pod smlouvou prozatím chybí; podpis Václava Klause.
Domnívám se, že smlouva pokud vstoupí v platnost nijak (výrazně) nezmění naše životy v krátkodobé perspektivě. Obávám se ale, že její dopad v perspektivě středně a dlouhodobé může být značný, a značně negativní. Nejsme si vědomi ani přímých, natož pak nezamýšlených důsledků, které na nás smlouva bude mít. Nedokážeme předvídat, co změna způsobu hlasování udělá, pokud nastanou závažnější problémy, než je tak zvaná ekonomická, ve skutečnosti spíše mediální a politická krize. Myslím si, že v takovém případě lidnaté a ekonomicky silnější státy EU využijí nového systému hlasování, pozměněné zásady subsidiarity a dalších změn zakotvených smlouvou k tomu, aby prosadily a chránily své zájmy. Je to přirozené a těžko jim za to můžeme spílat. Na druhé straně to bude ke škodě nás, jako relativně menšího člena unie. Příkladem budiž výroky francouzského prezidenta, který poté, co obhajoval boj proti "protekcionismu" chtěl sestěhovávat francouzské automobilky z ostatních zemí EU zpět do Francie. Jeho pro někoho možná vyšinuté teze byly ve skutečnosti vyjádřením většinového názoru francouzů, který zastupuje.
Debata o Lisabonské smlouvě je nyní debatou o tom, že "všichni již podepsali", a my bychom tím pádem nejenom měli, ale je přímo naší povinností podepsat také. Že se jedná o smlouvu, která aniž bychom to tušili může být paktem s ďáblem, se taktně zamlčuje.
Lisabonská smlouva se patrně nedotkne našich životů in persona. Za několik desítek let historie zapomene na všechny Paroubky, Topolánky, Sarkozy i na Klauzy. Stanou se v nich položky učebnice dějin. Smlouva tady ale bude pořád a obávám se, že naši potomci se budou ptát, proč jsme ji podepsali. Proč jsme ji podepsali my všichni jako kolektivní osoba. Osoba, které se říká dohromady stát. My ale nebudeme schopni jim z hrobu odpovědět.

Komentář :
Bezejmenný - Velice hezky napsané. Normálně, pokud chci podepsat nějakou smlouvu 1) musím ji přečíst 2) rozumět 3) souhlasit s ní! V případě LS 4) musím souhlasit s tím, že může měnit sama sebe! LS má ve sněmovním tisku přes 1400 stran se spoustou odkazů. Dovoluji si tvrdit, že ji nečetl snad nikdo a nikdo jí také nerozuměl! Přesto ji senát i parlament schválil! To přeci není normální! Žijeme v blázinci! Položil si někdo otázku, proč nebyla v masmédiích žádná diskuse expertů na ústavní s mezinárodní právo o LS? Odpověď je jednoduchá: Dozvěděli bychom se totiž, že je to 2. Mnichovská dohoda, která zajistí záplavu muslimů a udělá z nás bezprávný protektorát!
Ovce pochodují do Evropy, radostně bečí a za kopcem už vykukuje střecha masokombinátu. Toto je video z demonstrace v EP:
http://dotsub.com/view/18adddd9-3b12-46a3-a1a2-e69b57c439e4