Za tolik hanby plakat nedovedu.
Tlučení na výra je slovo.
Tak špatná pravda a tak krásná řeč.
(Jan Skácel)

Květen 2010

3. světová - 1/2

6. května 2010 v 22:49 Dokumenty

Brzezinského "Velká šachovnice"

Arcijestřábí stratég Zbigniew Brzezinski, spoluzakladatel Trilaterální komise spolu s Davidem Rockefellerem, bývalý poradce pro národní bezpečnost a klíčový architekt zahraniční politiky ve vládě Jimmy Cartera, napsal také knihu o americké geostrategii. Brzezinski je také členem Council on Foreign Relations a skupiny Bilderberg, a byl také členem představenstva Amnesty International, Atlantického koncilu a National Endowment for Democracy. V současné době je členem a poradcem Centra pro strategické a mezinárodní studie (CSIS), jednoho z nejvýznamnějších mozkových trustů americké politiky.
Ve své knize z r. 1997 Velká šachovnice (The Grand Chessboard) Brzezinski načrtl strategii pro Ameriku ve světě. Napsal: "Pro Ameriku je hlavní geopolitickou kořistí Euroasie. Po půl tisíciletí byly světové záležitost řízeny euroasijskými mocnostmi a lidmi, kteří spolu navzájem bojovali o regionální nadvládu a pokoušeli se o globální moc." Dále, "to, jak Amerika "zvládne" Euroasii, je klíčové. Euroasie je největší kontinent planety a je geopoliticky osový. Velmoc, která ovládá Euroasii, bude kontrolovat dva ze tří světových nejvyspělejších a ekonomicky produktivních regionů. Pouhý pohled na mapu také ukáže, že kontrola nad Euroasií bude téměř automaticky znamenat podrobení si Afriky."(29)
Pokračoval a nastínil strategii pro americké impérium, kde uvedl, že "je nanejvýš důležité, aby se neobjevil žádný euroasijský konkurent, schopný ovládnout Euroasii, a tím také konkurovat Americe. Vytvoření komplexní a integrované euroasijské strategie je proto účelem této knihy."(30) Vysvětlil, že: "Tudíž jsou třeba dva základní kroky: zaprvé, identifikovat geostrategicky dynamické euroasijské státy, které mají sílu způsobit potenciálně důležitý posun v mezinárodním rozdělení moci, a rozluštit ústřední externí cíle jejich politických elit a pravděpodobné následky jejich snah o jejich dosažení; (a) zadruhé, zformulovat specifické americké politiky pro kompenzaci, kooptování nebo kontrolu výše uvedeného."(31)
To znamená, že primární důležitost má nejdříve identifikace států, které by potenciálně mohly být středem, kolem kterého rovnováha sil v regionu opustí americkou sféru vlivu; a zadruhé, takovéto státy a okolnosti "kompenzovat, kooptovat nebo kontrolovat". Příkladem toho by mohl být Irán; který je jedním z největších světových producentů ropy a nachází se na strategicky významné pozici na ose Evropa, Asie a střední Východ. Irán by mohl mít potenciál změnit rovnováhu moci v Euroasii, pokud by byl blízkým spojencem Ruska nebo Číny, nebo obou zemí - což by těmto zemím poskytlo výrazné dodávky ropy, jakož i sféru vlivu v Zálivu, a tím hrozbu pro americkou hegemonii v regionu.
Brzezinski u svých imperiálních sklonů odložil veškeré jemnosti a napsal: "Řečeno v terminologii, která se používala v brutálnějším věku starobylých impérií, třemi klíčovými imperativy imperiální geostrategie jsou zabránit konkurenci a udržet mezi vazaly bezpečnostní závislost, udržet loutkové vladaře přizpůsobivými a chráněnými, a zabránit, aby se barbaři spolčili."(32)
Brzezinski se o republikách střední Asie zmínil jako o "euroasijském Balkánu" a napsal: "Navíc, středoasijské republiky jsou důležité z hlediska bezpečnosti a historických ambicí jejich nejméně tří bezprostředních a mocnějších sousedů, konkrétně Ruska, Turecka a Iránu, přičemž Čína také signalizuje rostoucí politické zájmy v tomto regionu. Ale euroasijský Balkán je neskonale důležitějším jako potenciálně ekonomická kořist: enormní koncentrace rezerv zemního plynu a ropy se nachází právě v této oblasti, a navíc důležité nerosty, včetně zlata."(33) Dále napsal: "Z toho plyne, že americkým primárním zájmem je pomoct zajistit, aby ani jedna z mocností nezískala kontrolu nad tímto geopolitickým prostorem, a aby k němu globální komunita měla nerušený volný finanční a ekonomický přístup."(34) To je jasný příklad americké role coby motoru impéria; kdy je zahraniční imperiální politika vytvořena tak, aby udržela americké strategické pozice, ale primární a "neskonale důležitější" je zajištění "ekonomické kořisti" pro "globální komunitu". Jinými slovy, Spojené státy jsou imperiálním hegemonem pracujícím pro mezinárodní finanční zájmy.
Brzezinski také varoval, že "Spojené státy budou nyní muset rozhodnout, jak se vypořádat s regionálními koalicemi, které usilují o vytlačení Ameriky z Euroasie, a tím ohrozit statut Ameriky jako globální velmoci"(35), a "klade důraz na manévrování a manipulaci, aby se zabránilo objevení se nepřátelské koalice, který by mohla případně usilovat o vzepření se americké nadvládě". Tudíž "bezprostředním úkolem je zajistit, aby žádný stát nebo kombinace států nezískal schopnost vyhnat Spojené státy z Euroasie či dokonce výrazným způsobem omezit jejich rozhodnou roli arbitra".(36)

3. světová - 1/3

6. května 2010 v 22:48 Dokumenty

Válka proti terorismu a přebytkový imperialismus


V r. 2000 Pentagon zveřejnil dokument nazvaný Společná vize 2020, který načrtl projekt na dosažení toho, co nazvali "plnospektrální převaha", jako rámcový plán ministerstva obrany pro budoucnost. "Plnospektrální převaha znamená schopnost amerických sil, operujících osamoceně nebo se spojenci, porazit jakéhokoliv protivníka a kontrolovat jakoukoliv situaci v celém spektru vojenských operací". Zpráva "se zabývá plnospektrální převahou v celém spektru konfliktů, od jaderné války, přes velké války, až po konflikty menšího měřítka. Zabývá se také amorfními situacemi, jako mírotvorné operace a nebojovou humanitární pomoc". Dále, "vývoj globální informační sítě poskytne prostředí pro rozhodnou nadřazenost".(37)
Jak vysvětlil politický ekonom Ellen Wood: "Bezbřehá nadvláda nad globální ekonomikou a řadou států, které ji spravují, si vyžaduje vojenské operace bez konce, bez účelu nebo časového omezení."(38) Dále: "Imperiální nadvláda v globální kapitalistické ekonomice si vyžaduje delikátní a protichůdnou rovnováhu mezi potlačováním konkurence a udržováním podmínek v konkurujících si ekonomikách, které vytváří trhy a zisk. To je jeden z nejzákladnějších rozporů nového světového řádu."(39)
Po 9/11 vstoupila v platnost "Bushova doktrína", která volala po "jednostranném a výhradním právu na preventivní útok, kdykoliv, kdekoliv, nesvázaném jakoukoliv mezinárodní dohodou, aby se zajistilo, že naše síly budou dostatečně silné, aby odradily potenciální protivníky od toho, aby se snažili o budování ozbrojených sil v naději, že překonají či se vyrovnají moci Spojených států".(40)
NATO podniklo svoji první pozemní invazi členských zemí v celé historii v říjnu 2001 s invazí a okupací Afghánistánu. Afghánská válka byla v podstatě plánovaná dlouho před událostmi 9/11, po nezdařeném jednání o stavbě velkých ropovodů mezi západními ropnými společnostmi a Talibanem. Samotná válka byla naplánována během léta 2001, kdy operační plán pro vstup do války byl hotov v polovině října.(41)
Afghánistán je z geopolitického hlediska extrémně významný, protože "přeprava veškerých fosilních paliv kaspického bazénu přes Rusko nebo Azerbajdžán by značně posílila politickou a ekonomickou kontrolu Ruska nad republikami centrální Asie, což je přesně to, čemu se západ pokoušel zabránit 10 let. Pumpování těchto paliv přes Irán by obohatilo režim, který se USA snažily izolovat. Posílání paliv dlouhou cestou kolem Číny, dosti stranou od strategických úvah, by bylo prohibitivně drahé. Ale produktovody přes Afghánistán by USA umožnily jak dosáhnout svého cíle "diverzifikace energetických dodávek", tak proniknout na nejlukrativnější trhy světa."(42)
Jak poukázal San Francisco Chronicle pouhé dva týdny po útocích 9/11, "mimo amerického odhodlání udeřit proti pachatelům útoků z 11. září, mimo pravděpodobnost delších zdlouhavých bitev nesoucích sebou v nadcházejících měsících a letech více civilních obětí, lze skryté cíle války proti terorismu shrnout do jediného slova: ropa". Vysvětluje se tam dále: "Mapa teroristických útočišť a cílů na středním Východě a centrální Asii je také, v mimořádné míře, mapou klíčových světových energetických zdrojů v 21. století. Obrana těchto zdrojů - spíše než pouhá konfrontace mezi islámem a západem - bude primárním vyvrcholením globálního konfliktu v nadcházejících desetiletích."
Mezi mnoho důležitých států, kde existuje překrytí mezi terorismem a rezervami ropy a plynu životně důležitých pro Spojené státy a západ, patří Saudská Arábie, Libye, Bahrajn, emiráty v Zálivu, Irán, Irák, Egypt, Súdán a Alžír, Turkmenistán, Kazachstán, Azerbajdžan, Čečensko, Gruzie a východní Turecko. A důležité je, že "tento region je zodpovědný za více než 65% celosvětové produkce ropy a zemního plynu". Dále, "je nevyhnutelné, že válka proti terorismu bude mnohými považována za válku pro americký Chevron, ExxonMobil a Arco; francouzskou TotalFinaElf; britskou British Petroleum; Royal Dutch Shell a další nadnárodní obry, kteří mají v regionu investice za stovky miliard dolarů".(43)
Není žádným tajemstvím, že válka v Iráku má velmi co dělat s ropou. V létě 2001 Dick Cheney svolal Energy Task Force (síly energetických úkolů), což byla vysoce tajná řada setkání, při kterých byla určena energetická politika pro Spojené státy. Při těchto setkáních a v rámci mnoha dalších prostředků komunikace se Cheney a jeho pomocníci setkali s vrcholovými představiteli a výkonnými orgány Shell Oil, British Petroleum (BP), ExxonMobil, Chevron, Conoco a Chevron(44). Na setkání, které se konalo před 9/11 a předtím, než existovala jakákoliv zmínka o válce v Iráku, byly předloženy a probírány dokumenty o iráckých ropných polích, ropovodech, rafineriích a terminálech, a "podobně i dokumenty Saudské Arábie a Spojených arabských emirátů (UAE) obsahovaly mapy ropných polí, ropovodů, rafinérií a terminálů tankerů každé ze zemí"(45). Jak Royal Dutch Shell, tak British Petroleum od té doby dostaly hlavní kontrakty na rozvoj iráckých ropných polí.(46)
Válka v Iráku, stejně jako válka v Afghánistánu, rovněž ve velké míře slouží americkým, a šířeji západním imperiálně-strategickým zájmům v regionu. Především byly tyto války strategicky určeny pro eliminaci, zastrašení nebo potlačení regionálních mocností, jakož i pro vybudování několika tuctů vojenských základen v regionu, a tím pevně zakotvit imperiální přítomnost. Účel tohoto je v převážné míře namířen proti dalším velkým regionálním hráčům a obzvláště je cílem obklíčení Ruska a Číny a ohrožení jejich přístupu k rezervám ropy a zemního plynu regionu. Irán je nyní obklíčen, s Irákem na jedné straně a Afghánistánem na druhé.
Celé zde:

3. světová - 2

6. května 2010 v 22:48 Dokumenty

2. díl - Barevné revoluce a původ třetí světové války

Úvod

Držíc se americké geostrategie tam, co Brzezinski nazval "globální Balkán", spolupracovala americká vláda úzce s hlavními nevládními organizacemi (NGO) na "prosazování demokracie" a "svobody" v republikách bývalého Sovětského svazu, a v zákulisí rozehrávala vyvolávání toho, co bylo nazváno "barevnými revolucemi", kterými jsou dosazovány USA a západu naklonění loutkoví vůdci, aby prosadili zájmy západu, jak ekonomické, tak strategické.
Druhá část tohoto pojednání o "Původu třetí světové války" analyzuje barevné revoluce, coby klíčový úskok při vnucování USA vedeného nového světového řádu. Strategie "barevných revolucí" či "měkkých" revolucí je maskovaná politická taktika rozšiřování vlivu NATO a USA k hranicím Ruska a dokonce Číny; čímž se dodržuje linie primárních cílů americké strategie v novém světovém řádu: zkrotit Čínu a Rusko a zabránit nástupu jakékoliv konkurence americké moci v regionu.
Tyto revoluce jsou v západních médiích vykreslovány jako demokratické revoluce, ve kterých lidé těchto dotyčných regionů požadují demokratickou zodpovědnost a snaží se zbavit svých despotických vůdců a archaických politických systémů. Nicméně realita je tomuto utopickému líčení na hony vzdálená. Západní NGO a média silně financují a organizují opoziční skupiny a protestní hnutí, a uprostřed voleb vytváří u veřejnosti dojem volebního podvodu, aby zmobilizovaly a vyvolaly hnutí masových protestů, které se dožadují, aby byl k moci dosazen "jejich" kandidát. Jen čirou náhodou je "jejich" kandidát vždy západem a USA podporovaný kandidát, jehož kampaň je často silně financována Washingtonem; a který navrhuje k USA přátelskou politiku a prosazuje neoliberální ekonomické podmínky. Nakonec jsou to lidé, kdo prohraje, neboť jejich skutečné naděje na změnu a zodpovědnost jsou jim upřeny vlivem amerických mocipánů ovládajících jejich politické vůdce.
Měkké revoluce mají také za následek znepřátelení si specificky Číny a Ruska, protože umísťují americké protektoráty na jejich hranicích, a nutí mnohé země bývalé Varšavské smlouvy hledat užší politickou, ekonomickou a vojenskou spolupráci. To pak rozdmýchává napětí mezi západem a Čínou a Ruskem; což nakonec vede ke světu, který se nachází blíže potenciálnímu konfliktu mezi dvěma bloky.
Měkké revoluce či "barevné revoluce" jsou úskokem nového světového řádu; prosazují, prostřednictvím podvodů a manipulace, klíčovou strategii zadržování Ruska a kontroly klíčových zdrojů. Tato strategie je klíčová pro pochopení imperialistické povahy nového světového řádu, obzvláště co se týká identifikace, kdy se tato strategie opakovala; obzvláště u íránských voleb v r. 2009.
Celé zde:

3. světová - 3/1

6. května 2010 v 22:48 Dokumenty
3. díl - Nová světová válka pro nový světový řád

Původ třetí světové války

V prvních dvou částech tohoto pojednání jsem analyzoval geopolitickou strategii USA a NATO od pádu Sovětského svazu, rozšiřování amerického impéria a bránění nástupu nových mocností, zadržování Ruska a Číny. Tato část se zabývá dopady této strategie v posledních letech; vznikem nové studené války, jakož i analýzou války v Gruzii, pokusů a metod používaných pro změnu režimu v Íránu, převratem v Hondurasu, rozšiřováním afghánsko-pákistánského bojiště a rozšiřování konfliktu do střední Asie. Tyto procesy nové studené války a konfliktů přibližují svět k nové světové válce.

Mír je možný pouze tehdy, když nástroje a motory impérií budou odstraněny.

nato

Východní Evropa: přední linie nové studené války

V r. 2002 Guardian oznámil, že "posilování amerických ozbrojených pozic v bývalých sovětských republikách střední Asie vzbuzuje v Moskvě obavy, že Washington využívá afghánskou válku pro ustavení permanentního ozbrojeného opěrného bodu v oblasti". Dále "rychlá výstavba amerických vojenských základen pravděpodobně také spustila poplach v Pekingu". (1)
V r. 2004 bylo oznámeno, že americkou strategií je "umístit americké síly podél "oblouku nestability", který probíhá Karibikem, Afrikou, Středním východem, Kavkazem, střední Asií a jižní Asií. Jsou to tyto části světa - obecně chudé, osamocené a nestabilní - které vojenští plánovači vidí jako hlavní budoucí hrozby pro americké zájmy". (2)
V r. 2005 bylo oznámeno, že od r. 2002 probíhají rozhovory mezi USA a Polskem, spolu s dalšími zeměmi, "kvůli možnosti založení evropské základny pro zachycování raket/střel s dlouhým doletem". Dále bylo oznámeno, že "taková základna by nebyla myslitelná dříve, než se Polsko připojilo v r. 1999 k NATO". (3)
V listopadu 2007 bylo oznámeno, že "Rusko včera pohrozilo umístit jaderné rakety krátkého doletu na druhém místě hranice s Evropskou unií, pokud Spojené státy odmítnou upustit od svých plánů vytvořit protiraketový štít". Vysoký ruský armádní generál řekl, že by v Bělorusku mohly být umístěny rakety Iskander, pokud bude americký návrh umístit 10 protiraket a radar v Polsku a České republice prosazen". Putin "také pohrozil, že znovu zacílí ruský jaderný arzenál na cíle v Evropě". Nicméně "Washington tvrdí, že štít není namířen proti Rusku, ale proti státům jako Írán, který obviňuje z usilování o vývoj jaderných zbraní, které by jednoho dne mohly udeřit na západ". (4)
To je očividně absurdní tvrzení, protože v květnu 2009 ruští a američtí vědci zveřejnili zprávu, kde se uvádělo, "že Íránu potrvá nejméně dalších šest až osm let, než vyrobí raketu s dostatečným doletem, aby dosáhla do jižní Evropy, a že pouze ilegální zahraniční pomoc nebo koordinované a nanejvýš viditelné desetiletí trvající úsilí by mohlo přinést průlom, potřebný pro to, aby jadernou hlavicí vybavená raketa mohla ohrozit Spojené státy". (5) V prosinci 2007 dokonce Národní výzvědný odhad (NIE) vydaný všemi 16 americkými výzvědnými agenturami uvedl, že "Írán zastavil svůj program jaderných zbraní v r. 2003 a že tento program zůstává zastavený". (6)
Rusko má obavy nejen kvůli raketám v Polsku, o kterých tvrdí, že jsou namířeny na Rusko, ale má obavy také z "vyspělého sledovacího radaru, který chce Pentagon umístit do České republiky". (7) Dále, v r. 2007 Guardian uvedl, že "Rusko, podle kremelských představitelů, připravuje svoji vlastní vojenskou reakci na kontroverzní americké plány vybudovat ve východní Evropě nový protiraketový systém, v rámci tahu, který pravděpodobně zvýší obavy ze závodu ve zbrojení stylu studené války". Mluvčí Kremlu o polských raketách a českém radarovém systému řekl: "Jsme extrémně znepokojeni a rozčarováni. Nikdy jsme nebyli o těchto plánech předem informováni. Znamená to obrovskou změnu ve strategické rovnováze v Evropě a v celosvětové strategické stabilitě." (8)
V květnu 2008 bylo oznámeno, že "ruský prezident Dmitrij A. Medveděv a čínský prezident Hu Jintao se setkali … aby uzavřeli dohodu o jaderné spolupráci a společně odsoudili americké návrhy na raketový štít v Evropě. Obě země označily tento plán za ránu mezinárodní důvěře, která pravděpodobně naruší rovnováhu moci". (9)
V červenci 2008 ruské ministerstvo zahraničí uvedlo, že "bude nuceno provést vojenská protiopatření, pokud bude dohoda o americko-českém protiraketovém štítu ratifikována", a že "budeme nuceni reagovat nejen diplomatickými, ale také vojensko-technickými metodami". (10) V srpnu 2008 USA a Polsko dosáhly dohody "umístit americkou raketovou základnu na polském území". Rusko reagovalo tím, že sdělilo, že "tento krok zhorší vztahy se Spojenými státy". (11) Rusko dále uvedlo, že "USA prokázaly, že skutečným cílem raketového štítu je Rusko, jak napětí mezi těmito dvěma mocnostmi neustále rostlo, kvůli konfliktu v Gruzii". Zástupce náčelníka ruského generálního štábu "varoval, že Polsko sebe samo činí cílem pro ruské ozbrojené síly". (12)
Dále bylo oznámeno, že "generál Anatolij Nogovicin řekl, že jakákoliv nová americká aktiva v Evropě budou spadat pod ruský jaderný úder a dojde k zacílení sil na "spojence zemí majících jaderné zbraně"", a že "takové cíle jsou ničeny jako priorita číslo jedna". (13)
V dubnu 2009 Obama řekl, že "americký protiraketový systém v České republice a Polsku bude uskutečněn". (14) V květnu 2009 Rusko uvedlo, že "může nasadit své nejmodernější rakety Iskander blízko polských hranic, pokud plány na umístění amerických raket Patriot na polské půdě budou realizovány". (15) V červenci 2009 ruský prezident Medveděv řekl, že "Rusko přece jen umístí rakety poblíž Polska, pokud USA raketový štít ve východní Evropě prosadí". (16)

3. světová - 3/2

6. května 2010 v 22:47 Dokumenty

Írán a aliance Čína-Rusko


Bushův režim používal proti Íránu nepřátelskou rétoriku, vyhrožoval této zemi možnou válkou. Nicméně Írán nebude v žádném případě nic podobného vojenskému dobrodružství pozorovaném v Iráku. Válka s Íránem zatáhne Rusko a Čínu do války se Západem. Čínské a ruské investice v Íránu, jak týkající se vojenské spolupráce, tak vazeb v rámci nešíření jaderných zbraní a energetiky, sblížily íránské zájmy s čínskými a ruskými.
V r. 2007 jak Rusko, tak Čína varovaly před útokem na Írán ze strany západu. (17) Od roku 2004 se Čína stala největším trhem pro íránskou ropu, a Írán je třetí největší čínský dodavatel ropy, po Angole a Saudské Arábii. Čína a Írán podepsaly v r. 2008 smlouvu o dodávkách zemního plynu v hodnotě 100 miliard dolarů. Dále "Peking pomáhá Teheránu stavět přehrady, loděnice a mnoho dalších projektů. V Íránu působí více než 100 čínských státních společností na rozvoji přístavů a letišť ve velkých íránských městech, na rozvoji těžebních projektů a infrastruktuře pro ropu a zemní plyn". A rovněž "Čína, Írán a Rusko udržují identické zahraničněpolitické pozice ve vztahu k Taiwanu a Čečensku," (18) což jen dále posiluje jejich spojenectví.
V srpnu 2008 vysoký íránský představitel armády varoval, že jakýkoliv útok na Írán spustí světovou válku. (19) V únoru 2009 Írán a Rusko oznámily, že "Írán a Rusko zesílí vojenskou spolupráci". (20) Rusko také prodávalo zbraně a vyspělé zbraňové systémy jak Íránu, tak Venezuele. (21) V r. 2008 OPEC varoval před útokem na Írán a uvedl, že "cena ropy zaznamená "neomezený" nárůst v případě vojenského konfliktu, do nějž bude zapojen Írán, protože členové uskupení nebudou schopni nahradit výpadek produkce". (22)
V r. 2001 byla založena Šanghajská organizace spolupráce (SCO) jako vzájemná bezpečnostní organizace členských zemí Čína, Kazachstán, Kyrgyzstán, Rusko, Tádžikistán a Uzbekistán. Jejím hlavním zaměřením jsou bezpečnostní záležitosti střední Asie, jako "terorismus, separatismus a extremismus". Zeměmi s pozorovatelským statutem v SCO jsou Indie, Pákistán a Írán. SCO také zdůrazňuje ekonomické vazby mezi zeměmi, a slouží jako protiváha americké hegemonii ve střední Asii. (23)
V říjnu 2007 SCO, vedená Čínou, podepsala dohodu s Organizací kolektivní bezpečnosti (CSTO), vedenou Ruskem, ve snaze podpořit a posílit vazby ve vojenské a bezpečnostní oblasti mezi těmito velkými zeměmi. (24) CSTO byla vytvořena v r. 2002 Arménií, Běloruskem, Kazachstánem, Kyrgyzstánem, Ruskem a Tádžikistánem. V r. 2007 bylo navrženo, aby se k CSTO mohl připojit Írán. (25) V dubnu 2009 bylo oznámeno, že CSTO buduje spolupráci s Íránem, jednajíc jako protiváha NATO. (26) V únoru 2009, po setkání, se CSTO "dohodla založit společné síly rychlé reakce, se záměrem reagovat na "co nejširší rozsah hrozeb a výzev"". (27) Tyto síly rychlé reakce "se budou skládat z velkých vojenských jednotek z pěti zemí - Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Ruska, Uzbekistánu a Tádžikistánu" a jsou považovány za protisílu NATO. (28)
V dubnu 2009 Rusko a Čína "oznámily plány na zintenzivnění programu vojenské spolupráce jako součást vzkvétajícího "strategického partnerství"", a že "letos bude provedeno až 25 společných cvičení, jako demonstrace posilování vazeb mezi Moskvou a Pekingem". Dále, "Rusko a Čína uspořádaly své první společné válečné hry v r. 2005, po vyřešení dlouhodobých hraničních sporů mezi sebou. Nicméně Moskva pohlíží na Peking jako na lukrativní trh pro export zbraní a prodala Číně zbraně za miliardy dolarů od doby, kdy kolaps Sovětského svazu ukončil jejich komunistické soupeření". Je důležité si povšimnout, že "obě země mají velmi silný zájem na udržení Spojených států a Evropy mimo střední Asii, jak se zvyšuje soupeření o přístup k obrovským rezervám plynu a ropy v oblasti". (29)
V červnu 2009 "Čína a Rusko podepsaly řadu nových dohod o rozšíření své spolupráce v oblasti obchodu, investic a těžby, včetně rámcové úvěrové dohody ve výši 700 milionů dolarů mezi Export-Import Bank of China a Ruskou bankou pro zahraniční obchod". Majíc velký význam, "memoranda o bilaterální spolupráci v oblasti zemního plynu a uhlí pravděpodobně povedou k tomu, že energetické spojení mezi těmito dvěma zeměmi bude obsahovat všechny hlavní sektory, od uhlí, ropy, elektřiny, po zemní plyn a jadernou energetiku". Vůdci obou zemí řekli, že "doufají, že obě země také navýší objem společných projektů v oblasti vědy a technologie, zemědělství, telekomunikací a příhraničního obchodu". (30)
V dubnu 2009 Čína a Rusko podepsaly významnou dohodu o ropovodu pro dodávky ruské ropy Číně. (31) V červenci 2009 Čína a Rusko podstoupily týdenní válečné hry pozemních a vzdušných sil, "určené pro vypořádání se s hypotetickou hrozbou ze strany islámských extrémistů nebo etnických separatistů, u které obě země trvají, že je stále realističtější". Především jsou "obě země vedeny rostoucím pocitem naléhavosti, způsobeného tím, co považují za zhoršující se bezpečnostní obrázek v Afghánistánu a sousedním Pákistánu". (32)

3. světová - 3/3

6. května 2010 v 22:47 Dokumenty

Změna režimu v Íránu


Po mnoho let existoval ve vládě George W. Bushe rozkol ohledně americké politiky vůči Íránu. Na jedné straně zde existoval jestřábí neokonzervativní prvek, vedený Dickem Cheney a s Rumsfeldem v Pentagonu, který dlouho tlačil na vojenskou konfrontaci s Íránem. Na druhou stranu zde byla Condoleezza Rice coby ministryně zahraničí, která tlačila na diplomatičtější, či "měkčí" přístup k Íránu.
V únoru 2006 Condoleezza Rice představila v senátu novou íránskou strategii, "kladoucí důraz na nástroje tak zvané měkké diplomacie. Vyzývala k urychlenému financování pro-demokratických skupin, veřejných diplomatických iniciativ a kulturních a vzdělávacích spolků, mimo rozšiřující se USA financované rádiové, televizní přes internet a satelity prováděné vysílání, které je mezi mladými Íránci stále populárnější". Dodala, že "budeme pracovat na podpoře aspirací Íránců na svobodu ve své zemi". Tento program měl tři hlavní aspekty: "rozšíření nezávislých rádií a televize"; "financování pro-demokratických skupin", které "zruší zákaz financování v Íránu sídlících nevládních organizací (NGO), odborů, skupin za lidská práva a opozičních kandidátů ze strany USA"; a "posílení kulturních a vzdělávacích spolků a výměn", což "pomůže zaplatit íránským studentům a vědcům studium na amerických univerzitách". (52)
To znamenalo výraznou změnu v americké zahraniční politice ve vztahu k Íránu, a mělo by to za následek, že by to učinilo íránskou domácí situaci "intenzivnější", či jak řekl jeden expert, "je to věc, která může s režimem skoncovat". Další expert uvedl, že pokud by tato strategie selhala, "vyhodili bychom své peníze, co však hůře, pomohlo by to zdiskreditovat legitimní opoziční skupiny jako vlastizrádce, kteří dostávají peníze od nepřítele, aby podkopali íránské národní zájmy". (53)
V březnu 2006 byla vytvořena Irácká studijní skupina, jako skupina vysoce postavených diplomatů a strategické elity, aby přezkoumala americkou politiku ve vztahu k Iráku, a šířeji rovněž i Íránu. Ta navrhovala mírnější přístup k Íránu a jeden z jejích členů, Robert Gates, bývalý ředitel CIA, skupinu v listopadu 2006 opustil, aby nahradil Donalda Rumsfelda na postu ministra obrany. Cheney bojoval za to, aby svého spojence v Pentagonu udržel, ale neselhal pouze v tom, ale také v zabránění, aby ho nahradil Robert Gates. (54)
V únoru 2006 Guardian uvedl, že Bushova vláda dostala "sedmkrát větší prostředky na financování největší propagandy všech dob proti teheránské vládě", a podle citací ministryně Rice řekla: "Budeme pracovat na podpoře aspirací Íránců na svobodu ve své zemi". "USA zvýší finance pro íránské nevládní organizace, které prosazují demokracii, lidská práva a odborářství", což začalo v r. 2005, poprvé od r. 1980, a že "USA budou usilovat pomoct vybudovat nové sítě disidentů". (55)
V dubnu 2006 Financial Times oznámily, že "USA a Británie pracují na strategii pro prosazení demokratické změny v Íránu", protože "prosazování demokracie je heslo, jak na svoji stranu dostat Evropany a robustnější politiku bez toho, aby to bylo nazýváno změnou režimu". (56) Christian Science Monitor napsal, že cílem strategie je "změna režimu zevnitř" formou "pro-demokratické revoluce". (57)
V červenci 2007 bylo oznámeno, že Bílý dům "se vrátil k upřednostňování vojenské akce" poté, co na tom trval Cheney. (58) John Bolton, bývalý americký velvyslanec v OSN, v květnu 2007 řekl, že americká strategie se skládá ze tří možností: první jsou ekonomické sankce, druhou změna režimu a třetí je vojenská akce. Bolton to rozvedl a řekl: "Musíme provést změnu režimu tím, že budeme posilovat opoziční skupiny a podobné věci, protože to jsou okolnosti, kdy se íránská vláda s největší pravděpodobností rozhodne, že je bezpečnější neusilovat o jaderné zbraně, než v tom pokračovat. A pokud selže vše ostatní, pokud budeme volit mezi jaderným Íránem a použitím síly, pak si myslím, že se musíme uchýlit k použití síly." Nakonec, cílem bude "vyvolat lidové povstání". (59)
V září 2007 bylo oznámeno, že Bushova vláda tlačila USA na cestu války s Íránem, protože "plánovači Pentagonu sestavili seznam až 2,000 cílů bombardování v Íránu". Bylo dokonce oznámeno, že ministryně Rice byla "připravena dát stranou rozdílné názory s vice-prezidentem Dickem Cheney a společně pracovat na existující a sjednocenější frontě, a najít střední cestu mezi měkkou diplomacií Rice a Cheneyho preferováním použít proti Íránu "protibunkrové taktické jaderné zbraně". (60)
Ve stejném roce, 2007, začaly Spojené státy s tajnými operacemi proti Íránu. ABC s tím přišla a uvedla, že "CIA dostala tajný prezidentský souhlas zvýšit tajné "černé" operace na destabilizaci íránské vlády". Prezident podepsal rozkaz, který "uvádí do pohybu plán CIA, který údajně obsahuje také koordinovanou propagandistickou kampaň, desinformace a manipulace s íránskou měnou a mezinárodními finančními transakcemi". Schválení těchto tajných operací znamenalo dočasný ústup od tajných vojenských akcí. (61)
Jak v květnu 2007 uvedl Telegraph, "Bush podepsal oficiální dokument podporující plány CIA na propagandistickou a desinformační kampaň, s cílem destabilizovat, a případně svrhnout, teokratickou vládu mullahů". Jako součást tohoto plánu "má CIA právo sbírat informace na domácí půdě, v oblasti, která je obvykle vyhrazena FBI, od mnoha íránských emigrantů v USA", protože "Íránci v Americe mají spojení se svými rodinami doma, a jsou dobrým oboustranným zdrojem informací". Dále, "CIA bude také umožněno dodávat komunikační vybavení, které umožní spolupráci opozičních skupin v Íránu a obejít cenzuru internetu klerikálního režimu". (62)
"Měkká" síla se stala pro prosazování změny režimu v Íránu preferovanou politikou. David Denehy, vysoký poradce Úřadu pro záležitosti Blízkého východu ministerstva zahraničí, byl "pověřen dohledem nad distribucí milionů dolarů na prosazení věci demokratičtějšího Íránu". Byl zodpovědný za vyplácení 75 milionů dolarů, o které paní Rice požádala senát v únoru 2006. K těmto přídělům patřilo 36,1 milionu dolarů na existující televizní a rádiové programy vysílané do Íránu" a "10 milionů dolarů šlo na placení veřejné diplomacie a výměnných programů, včetně pomoc Íránců, kteří doufají ve studium v Americe", a "20 milionů dolarů mělo podpořit úsilí skupin občanské společnosti - médií, právních organizací a nevládních organizací pro lidská práva - jak vně, tak uvnitř Íránu". Vláda požadovala dalších 75 milionů dolarů na 2008. (63)
V r. 2008 oceněný novinář Seymour Hersh v New Yorker odhalil, že koncem roku 2007 kongres schválil "požadavek prezidenta Bushe na financování výrazné eskalace tajných operací proti Íránu, a to podle stávajících a bývalých zdrojů v armádě, rozvědce a kongresu". Zatímco Cheneyho jestřábi v Bushově vládě dlouho tlačili na přímou vojenskou konfrontaci s Íránem, armáda do toho měla být zatažena tak, že bude řízena neokonzervativci. Robert Gates, bývalý ředitel CIA, nahradil na místě ministra obrany Donalda Rumsfelda, a pokud měl zaujmout strategičtější pozici, stále ve vztahu k Íránu harašil, protože vojenští vůdci v Pentagonu cítili, "že bombardování Íránu není schůdnou reakcí na problematiku nešíření jaderných zbraní". (64)
Tajné operace, které byly schváleny, měly náklady asi 400 milionů dolarů, a byly "určeny pro destabilizaci náboženského vedení země. Tajné aktivity zahrnovaly podporu minoritním Ahwazi Arabům a Baluchi skupinám a dalším disidentským organizacím. Patřilo sem také sbírání výzvědných informací o údajném íránském programu jaderných zbraní". Operace měly být rozšířeny jak pod patronací CIA, tak JSOC (Společného velení zvláštních operací). Hlavním cílem bylo "podkopat íránské jaderné ambice a pokusit se podkopat vládu prostřednictvím změny režimu", kde hlavní složkou byla "práce s opozičními skupinami a předávání peněz". Hersh to rozvedl:
Mnohé aktivity mohou být prováděny disidenty v Íránu, a nikoliv Američany v poli. Jedním z problémů u "předávání peněz" (abychom použili výraz člověka s tímto financováním obeznámeného) v tajném režimu je, že je těžké kontrolovat, kam peníze jdou a kdo z nich má prospěch. Nicméně bývalý vysoký představitel rozvědky řekl: "Máme nechráněné místo, kvůli transferu našich zbraní a našeho komunikačního vybavení. Íránci budou schopni argumentovat, že opozice byla vyvolána Američany. Kolikrát jsme se o to pokusili, aniž bychom pokládali správné otázky? Stojí to riziko za to?" Jedním z možných důsledků těchto operací by mohl být tvrdý íránský zásah proti jedné z disidentských skupin, což by Bushově vládě poskytlo důvod k intervenci. (65)
Ke strategii na podkopání vlády patřilo také využití etnického napětí; nicméně tato strategie je chybná. Na rozdíl od Pákistánu, Libanonu a Iráku je Írán mnohem starší zemí, "jako Francie a Německo - a její občané jsou stejně nacionalističtí. USA etnické napětí v Íránu přeceňují". (66) To se ukázalo být důležitým ve volbách v létě 2009.
3.svetova
Zpětné ohlédnutí na rok 1953
Abychom pochopili povahu amerického a britského "prosazování demokracie" v Íránu, je důležité prozkoumat jejich historické praktiky ohledně "demokracie" v Íránu. A obzvláště události roku 1953 ukazují velmi důležitý obrázek, v rámci kterého Spojené státy zinscenovaly svůj první zahraniční převrat, pod vedením a řízením Britů, kteří mají v Íránu rozsáhlé ropné zájmy. První demokraticky zvolená vláda Mohommada Mossadeqa v r. 1951 oznámila znárodnění Anglo-Iranian Oil Company (později přejmenované na British Petroleum), která měla výhradní monopol na íránskou ropu. To přirozeně naštvalo Brity, kteří v r. 1952 přesvědčili CIA, aby jim pomohla v komplotu na svržení íránské vlády.
Myšlenka svrhnout íránskou vládu se zrodila v Británii, ale nebylo třeba velkého úsilí přesvědčit CIA začít společnou operaci s SIS. Byly zveřejněny vládní dokumenty, které odhalují, že "důstojníci CIA organizující íránský převrat spolupracovali přímo s royalistickými íránskými vojenskými důstojníky, vybrali kandidáta, který měl nahradit premiéra, poslali zástupy poslů, aby posílili odvahu šáha, řídili bombovou kampaň Íránců, kteří se vydávali za členy komunistické strany, a umísťovali do novin články a karikatury". Strategie měla za cíl podpořit íránského generála a šáha prostřednictvím aktiv CIA a financování, což mělo svrhnout Mossadeqa, "obzvláště pokud tato kombinace bude schopna dostat do ulic obrovské davy". (67)
Šáh měl hrát klíčovou roli, protože měl "být neústupný, když CIA vyvolala lidové nepokoje, a pak, jak se země hroutila do chaosu, měl vydat královské dekrety odvolávající dr. Mossadeqa a jmenující premiérem generála Zahedi". Operativci CIA přiživovali tlak tím, že předstírali, že jsou íránskými komunisty, vyhrožovali muslimským vůdcům "tvrdým potrestáním, pokud se postaví proti Mossadeqovi", ve snaze vyvolat v náboženské komunitě protikomunistické a protimossadeqovské nálady. Dále, CIA začala s velkou propagandistickou kampaní, a vlastník největších novin dostal na podporu tohoto úsilí 45,000 dolarů. CIA, jakmile byl převrat v běhu, použila americká média jako propagandu, v rámci pokusu legitimizovat strůjce převratu, kdy CIA poslala Associated Press zprávy, kde stálo, že "neoficiální zprávy v současné chvíli uvádí, že vůdci komplotu jsou vyzbrojeni dvěma dekrety šáha, jedním odvolávajícím Mossadeqa, a druhým jmenujícím na jeho místo generála Zahedi". CIA také šířila tuto propagandu prostřednictvím íránských médií.
Po začátku převratu, který začal 15. srpna, Mossadeq rozpustil parlament, což nakonec hrálo "do rukou CIA". Poté, co bylo zatčeno několik pučistů, zeslabil svoji osobní stráž. Pak americké velvyslanectví naplánovalo protiútok na 19. srpna, kdy byly specificky použity náboženské síly. V té době komunistická strana obviňovala z puče "anglo-americké pikle". Nicméně když si CIA začala myslet, že to selhalo, íránské noviny začaly hromadně zveřejňovat šáhovy dekrety, a náhle se na ulicích začaly tvořit velké pro-šáhovské davy. Íránský novinář, který byl důležitým agentem CIA, "vedl dav k parlamentu, podněcoval lidi, aby zapalovali kanceláře novin vlastněných ministrem zahraničí dr. Mossadeqem. Další íránský agent CIA vedl dav, aby vyplenil kanceláře pro-Tudehovských novin".
Podporovatelé puče v armádě začali chodit do ulic a brzy "začal dav dostávat přímé vedení od několika důstojníků zapojených do puče, a od některých lidí, kteří změnili strany. Do hodiny padl ústřední telegrafický úřad a do provincií byly posílány telegramy vyzývající k pro-šáhovskému povstání. Po krátké přestřelce padlo také velitelství policie a ministerstvo zahraničí". Je zajímavé, že podle odtajněných dokumentů CIA "doufala, že dostane do amerických novin články uvádějící, že návrat šáha Mohammeda Reza Pahlavi byl důsledkem domácí vzpoury proti ke komunismu tíhnoucí vládě", ale že ve svém důsledku měli "její operativci omezený přístup k manipulaci amerických reportérů". CIA dala do amerických médií historky, jako třeba v jednom případě, kde ministerstvo zahraničí dostalo do Newsweek studii CIA.
Jednou z klíčových lekcí, kterou se CIA v této operaci naučila, bylo, že "to odhalilo nedostatky agentury v manipulaci amerického tisku". CIA dokonce manipulovala reportéra z New York Times, aby šířil propagandu. Zatímco sovětská média prohlašovala za puč zodpovědnými USA, americké komentáře v médiích toto obvinění přímo odmítly a nikdy "se takovým obviněním vážně nezabývaly". (68)
Na konci operace Ajax, jak CIA puč kódově označila, "zemřelo při požárech v ulicích Teheránu asi 300 lidí", z velké části v důsledku toho, že CIA "provokovala pouliční násilí". Puč vyústil ve "více než dvě desetiletí trvající diktatury šáha, který se silně spoléhal na pomoc a zbraně USA". (69)

Západ sponzoruje teroristy v Íránu

V r. 2005 Scott Ritter, bývalý zbraňový inspektor OSN, oznámil, že "Mujahadeen el-Khalq, či MEK, íránská opoziční skupina, kdysi řízená obávanými výzvědnými službami Saddama Husseina", nyní pracuje pro CIA a provádí teroristické bombové atentáty uvnitř Íránu. (70) V únoru 2007 Telegraph uvedl, že "Amerika tajně financuje militantní etnické separatistické skupiny v Íránu, ve snaze zvýšit tlak na islámský režim, aby se vzdal svého jaderného programu".
K operacím CIA "patří styky se skupinami, které se uchylují k teroristickým metodám" a článek poznamenal, že "v příhraničních oblastech Íránu s etnickými menšinami došlo k nepokojům, a probíhaly tam kampaně bombových atentátů a vražd vojáků a vládních představitelů", a je zajímavé, že operace CIA jsou zaměřeny na "pomoc opozičním milicím z řad početných etnických menšinových skupin rozesetých v oblastech podél irácké hranice". Býval agent ministerstva zahraničí specializující se na protiterorismus řekl: "Poslední útoky uvnitř Íránu zapadají do snahy USA zásobovat a cvičit íránské etnické menšiny pro destabilizaci íránského režimu". (71)
ABC News v dubnu 2007 uvedly, že "pákistánská kmenová militantní skupina zodpovědná za řadu smrtící guerillových útoků v Íránu byla tajně povzbuzována a radili ji američtí představitelé, a to již od r. 2005". Tato skupina, s názvem Jundullah, působí z provincie Baluchistan v Pákistánu, na hranici s Íránem, a "převzala zodpovědnost za smrt a únosy více než tuctu íránských vojáků a představitelů". (72)
V r. 2008 bývalý pákistánský šéf armády řekl, že "USA podporují nezákonnou skupinu Jundullah, aby destabilizovala Írán", a že "USA poskytují bojovníkům Jundullah, nacházejícím se ve východních oblastech Íránu, výcviková zařízení, aby vytvořily v této oblasti nepokoje a ovlivnily srdečné vztahy mezi Íránem a jeho sousedem, Pákistánem". (73)
celé zde:
kráceno
worldwar

Přijďte všichni

6. května 2010 v 22:15 Fota
volte nas zas
Největší chyba - Neúčast při volbách

Oběžník

6. května 2010 v 22:13 Fota
podobnost
Myslím,že se toho od roku 1948 moc nezměnilo. Je ta podobnost náhodná?

Schůzka s elitou ve Španělsku

6. května 2010 v 0:02 Dokumenty
Konspirační teorie nebo Paroubkův evropský politický program?
Vyhrajte zájezd na Bilderberg!

Aneb, co mají společného TOP09, Věci veřejné, Evropští socialisté a
Alexandr Vondra. A proč si Klaus myslí, že nové strany jsou ohrožením
demokracie?


Nový světový řád, tak se jmenuje politický program, který si v roce
2003 vytyčili evropští socialisté. Ten donekonečna opakovaný termín
všemi konspiračními teoretiky a zesměšňovaný "racionálně"
uvažujícími lidmi je ve skutečnosti politickým programem jednoho z
nejvlivnějších politických uskupení na světě. Ano, jedná se o ten samý
termín, který se opakuje v neobolševickém filmu Zeitgeist, drastickém
filmu Endgame nebo ve zbrusu novém filmu Neviditelná říše: Nový
světový řád definován. Pojďme se tedy podívat, jak si tento Nový
světový řád naše evropská socialistická internacionála představuje. A
abyste věděli, že neblouzním, přikládám i odkaz:
http://www.pes.org/system/files/images/downloads/Europe_and_ne
w_world_order_Rasmussen_28_05_2003.pdf
Na druhém, neméně zajímavém odkazu, je aktualizovaná verze
programu, která se vytvářela v prosinci minulý rok v Praze:
http://www.pes.org/en/system/files/PES_Strategy_for_2010-2014_ad
opted_040210_EN_0.pdf
Dobře, už Vás nebudu napínat a seznámím Vás s tím, jak to s námi
socialisti myslí v bodech.
· Hned na začátku svého výše citovaného dokumentu si socialisté
nevytyčili nic menšího než potřebu vytvořit světovou
"demokratickou" vládu. Protože bez té prý nemáme žádnou šanci
vyrovnat se s globálními problémy. Když se podíváme na dnešní EU a
to, jakým způsobem demokracie vzala za své během schvalování
Lisabonské smlouvy (obcházení, ignorování a opakování referend), tak
se člověku při myšlence na globální "demokracii" hned "uleví". EU
přitom má sloužit jako vzor pro ostatní světové integrační regiony,
které budou postupně připraveny spojit se pod jednou světovou
vládou. To všechno je plánováno v horizontu jednoho až dvou
desetiletí, tedy okolo roku 2020.
· Společná zahraniční a obranná politika celé EU. Tedy jedno velení,
kterému všech 27 zemí předá kontrolu nad svými vojsky. A jednoho
ministra zahraničí, kterému národní státy nebudou mluvit do toho, co
dělá. To už se s Lisabonskou smlouvou a dosazením baronky Cathy
Ashtonové na post ministryně zahraničí částečně, ale dosti rozpačitě
povedlo. Její jmenování je zvláštně pikantní tím, že v mládí dělala
pokladnici britskému Hnutí za nukleární odzbrojení, které zastupovalo
zájmy Sovětského svazu a bylo financováno britskými komunisty.
· Společná imigrační politika pro celou EU, protože prý je potřeba
populačně chřadnoucí Evropu náležitě doplňovat. Zde je dobré dodat,
že se schválením Lisabonské smlouvy je tento bod již naplněn.
Imigrační politika plně spadá do pravomocí EU, která státům EU bude
přidělovat imigrační kvóty tak, aby žádná země neměla nedostatek
těch či oněch imigrantů, tedy aby ten multikulturální mix byl
dostatečně vyvážený. Pocítíme to přílivem imigrantů ze Španělska již
tento rok. Není potřeba si nic nalhávat, jedná se především o import
voličů sociální demokracie. Evropská Unie právě zahájila postupnou
imigraci 56 milionů severoafrických muslimů. Projekt se jmenuje
"Euro-Mediterranean Partnership" (též "Barcelonský proces" nebo
"Unie pro Středomoří").

Boj s chudobou v zemích třetího světa. Zde není co dodat. Snad jedině
to, že díky přimíchávání biopaliv stoupla cena potravin globálně na
dvojnásobek, a v důsledku toho se zvýšil počet lidí žijících pod hranicí
chudoby o 100 miliónů lidí (odhad Světové banky). Jedná se tedy o
největší genocidu chudých v moderních dějinách, ke které se našla
shoda napříč politickým spektrem. Stejně jako Nick Griffin v
evropském parlamentu doufám, že lidé, kteří tuto politiku vymysleli a
schválili, budou souzeni a odsouzeni za svoje zločiny proti lidskosti.
Jenom politika biopaliv nás Čechy přijde na 10 mld. Kč. To jsou zhruba
stejné peníze, jaké jsme od EU dostali v roce 2007. Na každém litru
paliva připlácíme jednu korunu na tento anti-ekologický zločin. EU
plánuje do roku 2020 zvýšit procento biopaliv v našem palivu na 10
procent, to podle odhadů zabere 70 procent veškeré zemědělské půdy
EU. Skutečně pomoci zemím třetího světa prostřednictvím zrušení
biopaliv, uvolnění zahraničního obchodu a zastavení dotací
zemědělství v EU socialisté ve skutečnosti nechtějí.
· Likvidace daňových rájů. Ano, pamatujete si dobře. První, co jsme se v
televizi dozvěděli, bylo, že za krizi mohou daňové ráje. Proto je prý
potřeba je zlikvidovat. Nikdo nám však neřekl, jak za krizi mohou.
Nedávno byl vytvořen černý seznam daňových rájů (mezi kterými jsou
i takové státy jako Švýcarsko), vůči kterým je vynucována informační
spolupráce. Vůbec, daňová konkurence je v očích socialistů nezdravý
fenomén, který musí byt eliminován, nejlépe globální harmonizací
daní. Nedej bože, aby některá země hospodařila lépe s penězi a
nemusela jich tolik loupit od svých občanů. Jasně deklarovaným cílem
je naopak zavést globální sociální stát a daně pod správou OSN.
Například zavedení uhlíkové daně se nás výrazně dotkne již tento rok a
projeví se ve významném zvýšení ceny elektřiny.
· Vytvoření jedné planetární banky, která nahradí Mezinárodní měnový
fond, Světovou banku a centrální banky jednotlivých svobodných
států. Tento nápad není více rozveden, ale s největší
pravděpodobnosti v sobě zahrnuje jednu světovou měnu, která bude
mít za úkol nahradit jednotlivé regionální měny. V dubnu 2010
vzbudilo celosvětovou pozornost prohlášení šéfa Evropské centrální
banky (European Central Bank - ECB) jménem Jean-Claude Trichet,
jenž již oznámil, že Banka pro mezinárodní platby (Bank for
International Settlement - BIS) bude tuto funkci vykonávat v rámci
globální vlády nad všemi centrálními bankami.
· Antidiskriminační legislativa a vyrovnání rozdílů mezi mužem a
ženou jsou také priority Nového světového řádu. Tohle se EU taky už
podařilo antidiskriminačním zákonem. Takže až v budoucnu odmítnete
pronajmout notoricky známé nepřizpůsobivé rodině jakéhokoliv etnika
svůj nově renovovaný byt, budete muset složitě před soudem
vysvětlovat, že se nejednalo o diskriminaci. Nevysvětlíte to. EU nám
také brzo bude diktovat, že ceny za služby u kadeřníka musí být pro
muže i pro ženy stejné.
· Redukce emisí CO2 je neoblíbenější téma jak pro mě, tak pro
socialisty. Socialisté nejsou žádní troškaři a plánují zredukovat emise
CO2 o 80-95 procent do roku 2050. Jestli toho chtějí docílit uškrcením
nás, ekonomiky nebo obojího, není známo. Samostatně jsem se o tom
rozepsal v článku: Kdo stojí za podvodem s globálním oteplováním.
par.2


A ještě jedna věc se socialistům daří vcelku dobře bez toho, aby to
měli v písemné podobě naplánované. Je to systematické přivádění
jednotlivých zemí k bankrotu, jak nám to předvedli sociální
demokraté v Řecku, nebo jak se o to snaží u nás nebo v USA.
Konkurenci v zadlužování České republiky dělá socialistům snad jedině
billboardově "zodpovědný hospodář" Kalousek, který se může
pochlubit nejvyšším deficitem v historii ČR. Přitom systém zadlužování
je tak jednoduchý. Stačí nechat přebujet byrokracii a sociální stát
(naslibovat všem hory doly) a nechat pořádně rozbujet korupci při
zadávání veřejných zakázek a ještě předstírat, že jste si nevšimli, že
přišla krize a je potřeba ve výdajích razantně škrtat. O zbytek se již
postarají neúnosně vysoké úroky z úvěru. Zkázu suverenity země
nakonec dovrší agenti z Mezinárodního měnového fondu, kteří
efektivně převezmou řízení země. Je to asi nejrychlejší cesta k Novému
světovému řádu.

Takto to vypadá ale docela jednoduše jako něco, co se dá řešit tím, že
nepůjdete volit Paroubka, ale zvolíte nějakou pravicovou alternativu.
Bohužel situace ale není tak jednoduchá. Na tomto Novém světovém
řádu panuje dnes široká politická shoda napříč politickým spektrem.
Jenom na příkladu Lisabonské smlouvy, antidiskriminačního zákona
nebo biopaliv můžete pozorovat, jak se skoro všechny parlamentní
strany sešikovaly do jedné řady bez ohledu na legislativu a sliby, které
daly voličům, a společnými silami toto protlačily i proti vůli prezidenta
Václav Klause, který Novému světovému řádu zrovna dvakrát nefandí.
Nejen to; programem nastolení Nového světového řádu se intenzivně
zabývají polotajné mocné skupiny jako Římský klub, Trilaterální
komise, Bilderberg skupina či Rada pro mezinárodní vztahy. Když píšu,
že se zabývají, tak tím myslím, že jejich dokumenty jsou prošpikované
výše zmiňovanými body. Co mají tyto spolky společného? Ve všech
těchto organizacích hraje prim David Rockefeller. Finančník a ropný
magnát, zakladatel OSN, jehož fondy sponzorovaly ústavy nacistické
rasové hygiény a který ve svých memoárech na straně 405 uvádí:
"Někteří věří, že jsme součástí spiknutí proti zájmům USA, nazývají mě
a členy mojí rodiny ,internacionalisty', kteří spolupracují s dalšími na
vytvoření jedné integrované globální politické a ekonomické struktury
- jednoho světa, chcete-li. Pokud by toto byla moje vina, tak jsem
vinen a jsem na to hrdý."
Tyto spolky mají také celou řadu společných členů. Například Henry
Kissinger je členem snad úplně všech. Tyto skupiny si dělí svojí práci na
jednotlivé oblasti, třeba Římský klub se specializuje na problém s
populací a jeho členové jsou hlavními tahouny podvodu s globálním
oteplováním. Trilaterální komise se spíše stará o podchycení lokálních
politiků a jejich vhodnou koordinaci. Rada pro mezinárodní vztahy se
tváří jako nevinné setkávání nejvlivnějších osob v jednotlivých státech.
Například česká Rada pro mezinárodní vztahy je mimo jiné přehlídkou
osobností z těch ostatních skupin.
Pokud se člověk podívá na jednotlivé nevolené zástupce České
republiky v těchto spolcích, tak se mu hned udělá více jasno. Václav
Havel je čestný člen Římského klubu. Jan Švejnar působí jak v americké
Radě pro mezinárodní vztahy, tak v Trilaterální komisi jako stálý
člen. Karel Schwarzenberg je deset let členem Trilaterální komise a již
dvakrát navštívil setkání Bilderberg. Jiří Pehe taky navštívil setkání
Bilderberg. Mezi další členy Trilaterální komise patří Pavel Telička, Jiří
Kunert, Alexandr Vondra.
Když se těchto lidí zeptáte na výše zmíněné programové body
evropských socialistů, zjistíte, že s naprostou většinou z nich
bezvýhradně souhlasí. Jenom u té světové vlády poněkud "mlží". My
jsme se ptát začali a taky jsme založili iniciativu na facebooku: Veřejně
odhalujeme tvůrce Nového světového pořádku. Připojte se k nám a
natočte nejlepší video-rozhovor! Tvůrce nejsledovanějších videí
vybereme a odměníme po volbách zájezdem na setkání
skupiny Bilderberg 3.- 6. června do Španělska!
Více o soutěži a zájezdu najdete na adrese

celé zde:

bild.2010

Promítání dokumentu o 911

2. května 2010 v 13:51 Pozvánky na AKCE
Promítání dokumentu o 911 v Kavárně Shakespeare

wanted
KDY: 12.5.2010
Čas: 20.00 - 23:00
KDE: Kavárně Shakespeare - Krymská 12
Město: Praha - Vršovice

Promítání některého z dokumentů (v tuto chvíli bohužel ještě nevíme jakého přesně) důkladně rozebírající a zpochybňující oficiální verzi o útocích v USA 9/11/2001 s následnou diskuzí pro zájemce.
V původním znění s českými titulky.
Pořádá http://www.nwoo.org

mapka k schakesper kavarna

Programová konference SUVERENITY

2. května 2010 v 13:08 Videa
Videozáznam:

Stop korupci a rozkrádání České republiky
Stop zadlužování země
Stop diskriminaci slušných a pracovitých lidí
Slušný život pro slušné lidi
?
Více peněz pro mladé rodiny, důchodce a matky s
dětmi
?
Zrušíme
nefunkční a ponižující poplatky ve zdravotnictví
?
Ochrana zaměstnanců v
předdůchodovém věku
?
Spravedlivý výpočet důchodů
?
Čerpání peněz z evropských fondů na nová pracovní místa
?
Spravedlivý systém sociálních dávek
skutečně potřebným
?
Vyrovnané fi nance,
důchodová a zdravotní reforma
Uděláme tu pořádek!
?
Snížíme platy politiků na polovinu
?
Zrušíme příspěvky politickým stranám
?
Snížíme počet ministrů
ze 17 na 12
?
Zrušíme skandální odměny manažerům
ve státních fi rmách
?
Zastavíme rozkrádání peněz při veřejných zakázkách
?
Za korupci propadnutí majetku
?
Přezkoumáme sporné restituce, prolamující "Benešovy dekrety"
?
Zreformujeme soudnictví,
STOP konkurzní a policejní maf ii
Váš hlas nepropadne Suverenitě
Jany Bobošíkové jste v roce 2009 dali
téměř 5% hlasů
v evropských volbách.
Tvrdě jsme bojovali o výjimku z Lisabonské
smlouvy, která dnes chrání Váš majetek.
Dejte nám hlas,
budeme bojovat v parlamentu za váš slušný život.
boboletak

Uloupené Kosovo - 10.5.2010

1. května 2010 v 16:15 Pozvánky na AKCE
Promítání "zákázaného" dokumentu ČT

kosovo
Filmová/televizní noc
Začátek: 10. květen v 20:00
Konec: 10. květen v 23:00
Kde: Kavárna Shakespeare - Krymská 273/12 - Vršovice

mapka k schakesper kavarna


Otazníky nad formou evropské integrace

1. května 2010 v 16:05 Aktuálně
Vystoupení Václava Klause v rámci série "Humboldtovských projevů o Evropě", Institut evropského ústavního práva Waltera Hallsteina, Humboldtova univerzita, Berlín, dne 29. 4. 2010.

Z mé strany není to, co dnes říkám, nic nového. Právě zde, na půdě Humboldtovy univerzity, jsem v lednu 2002 pronesl projev o Evropě. Bylo to na Ekonomické fakultě a své vystoupení jsem tehdy nazval "Dnešní evropská debata: liberalizace či opětovná regulace evropského kontinentu?" [1] Když jsem si tento projev s odstupem osmi let přečetl, neměl jsem pocit, že bych měl cokoli měnit. Dva roky před naším vstupem do Evropské unie jsem řekl mj. toto: "Budoucnost Evropy a Západu nás nezajímá o nic méně než ty, kteří v západní Evropě žijí. Zdá se mi ale, že lépe rozumíme nebezpečnému paradoxu evropské unifikace: její víře v možnost zachovat tradiční evropské hodnoty a přitom zničit původní instituce, které vítězství těchto hodnot umožnily."

Obával jsem se již tehdy, že dalekosáhlá evropeizace podstatných aspektů našich životů povede ke ztrátě identity evropských, zejména malých zemí. Proto jsem tehdy řekl, že "otázka identity by neměla být karikována jako překonaný či dávno poražený nacionalismus. Identita by neměla být zaměňována s kulturou, neboť země jako je Česká republika v kulturním slova smyslu evropské byly vždy. Pokud by někdy byla potřeba jakési kulturní unifikace, ta probíhala sama a přirozeně bez ohledu na formální členství v EU."

Považoval jsem za nutné říci i to, že probíhající a stále se urychlující "internacionalizace či globalizace různých druhů lidských aktivit neznamená nic pokud jde o architekturu politického systému, svobodu či demokracii, pokud jde o koncept politické reprezentace a vztah mezi jednotlivcem a státem." Kritizoval jsem i to, že "Charta základních práv obsahuje vedle základních občanských, politických a ekonomických svobod i intervencionistické výsady a nároky typické pro tzv. stát blahobytu, a označuje je za fundamentální práva, nikoli za ideologicky podmíněné formy sociální politiky." To všechno jsou problémy, které mne trápí dodnes a které za uplynulých osm let nebyly vyřešeny. Spíše se naopak prohloubily.

Přesto se za ta léta něco stalo. Něco se změnilo v realitě světa a Evropy a něco v myšlení Evropanů, občanů jednotlivých evropských zemí.

V realitě EU došlo, a to současně, k rozsáhlému tzv. rozšiřování a prohlubování. Počet členských zemí se téměř zdvojnásobil a EU se proto stala daleko méně homogenní než dříve. To snížilo její schopnost rozhodování, což všechny architekty stále těsnější evropské integrace znervózňuje. Vyvolalo to i výrazné zvýšení transakčních nákladů vynakládaných na fungování EU.

Nové členské země - přes svou tragickou zkušenost s komunismem a s ním spojenou formou násilné integrace zemí střední a východní Evropy - k mému velkému zklamání nesehrály roli tolik potřebného korigujícího faktoru k dosavadnímu modelu evropského integrování. Z důvodů krátkodobých zájmů se rozhodly jít jinou cestou. Chtěly být co nejdříve "in", aby nepřišly o možnost podílet se na krátkodobých pozitivních efektech probíhajícího integračního procesu. Jeho negativní efekty zcela a to mimořádně lehkomyslně přehlížely. Nepřispěly proto k zastavení a dokonce ani ke zpomalení paralelního procesu, kterým bylo ono prohlubování, ono přesouvání kompetencí do Bruselu a narůstající regulování Evropy z jednoho místa.

Ve stejné době se změnil i okolní svět. Byly zahájeny velmi těžké a bez vyhlídky na ukončení trvající války v Iráku a v Afghánistánu. Výrazně zesílil islamismus. Čína, ale i některé další země třetího světa prožívají bezprecedentní ekonomický vzestup. Sílí ničivý diktát politické korektnosti (jak se "politicky korektně" říká obyčejnému pokrytectví). Donedávna byla nekritizovatelná i zhoubná doktrína globálního oteplování. Znovu - po dekádách Margaret Thatcherové, Ronalda Reagana a po euforii, která následovala po pádu komunismu - dominuje sociáldemokratismus se svým pečovatelským státem, vysokým zdaněním, vysokou mírou přerozdělování a se stále se zesilujícím potlačováním a deformováním trhu.

Podstatnou změnou však je ale i to, že sami občané členských zemí EU nejsou přesvědčeni o prospěšnosti současného evropského vývoje. Vidí nejrůznější defekty evropského integračního procesu a začínají si uvědomovat, že to nejsou podružné vedlejší efekty, ale spíše vrozené vady, které nejsou odstranitelné. Všimli si nedemokratických postupů při prosazování užšího a těsnějšího modelu evropské integrace a nechápou, proč musí mít Evropa ústavu za každou cenu. Sledovali neúspěšná referenda ve Francii, v Nizozemí a v Irsku a viděli hru, která s nimi byla sehrána přetransformováním Evropské ústavy v Lisabonskou smlouvu. Právě teď prožívají neslavné okamžiky zahájení nového, postlisabonského modelu fungování institucí EU. Začínají se stále více a stále častěji ptát, jaký to všechno má smysl.

Nejsem detailním znalcem německých diskusí na toto téma, ale vím, že je ve Vaší zemi diskuse na toto téma velmi bohatá a v Evropě -s výjimkou Velké Británie - asi nejbohatší. Některých vystoupení si nevšimnout nemohu. Nemohu si nevšimnout síly a hloubky ústavní stížnosti skupiny německých poslanců k německému Ústavnímu soudu a závěrů, který tento soud učinil, sleduji veřejně publikované příspěvky bývalého spolkového prezidenta Romana Herzoga, znám názory poslance Petera Gauweilera i bývalého ústavního soudce Paula Kirchhofa, pozorně jsem si přečetl i nedávný projev významného německého básníka a esejisty H. M. Enzensbergera v Kodani.

H. M. Enzensberger charakterizuje ve svém projevu evropský demokratický deficit jako chronickou nemoc, která nás vrací zpátky do doby ústavních bojů 19. a 20. století. Vidí to jako návrat do předústavního stavu, který zcela vyhovuje exekutivě. [2] Skoro identická slova používám již řadu let.           

V podobném stylu argumentují Roman Herzog, Fritz Bolkenstein a Lüder Gerken ve svém letošním článku v FAZ nazvaným "EU škodí myšlence Evropy." [3] Vidí, že "EU ztrácí na přijatelnosti, neboť zavádí - a to za zády občanů - stále větší rozsah regulace." Jejich návrh proto zní: "Z členských zemí musí přijít jasná zpráva, že je regulace na úrovni EU přípustná pouze v záležitostech výrazně přesahujících hranice států."

Citovat by bylo možné dlouhou dobu, ale i toto stačí, abychom mohli říci, že nemůže být sebemenšího sporu, že ohledně dnešního i budoucího vývoje EU (a já záměrně říkám Evropské unie a ne Evropy) žádný konsensus neexistuje. I když se nám to různí eurokraté snažili a snaží stále namlouvat. Naopak, kritické názory sílí a dosavadní "konvenční moudrost" přestává dominovat. Je to podobné jako s globálním oteplováním. Evidentní fakta prostě nelze dlouho zamlčovat.

Moje současná kritika - známá např. z mého loňského projevu v Evropském parlamentu (únor 2009) [4], z projevu v Bertelsmannově nadaci zde v Berlíně (jaro 2008) [5], z mého vystoupení v Bochumi (únor 2009) [6] či z Pasova (září 2009) [7] - vychází zejména z mých zkušeností s procesem ratifikace Lisabonské smlouvy, kterou Hans Magnus Erzensberger trefně označuje jako "ústavní náhražku". Klíčovou otázkou je, zda existence Lisabonské smlouvy do evropského prostoru přinese více demokracie, svobody a prosperity. Má odpověď zní nikoli. Pokládám za scestné usilovat o hladší a rychlejší fungování EU na úkor svobody a demokracie, o což zjevně usilují jiní. Nejrychlejší a nejhladší fungování společnosti je samozřejmě v diktatuře, ale tu - doufám - nechceme.

V jistém slova smyslu nastal podivný stav. Politické elity EU - na první pohled - dosáhly svého: EU má svou ústavu, prezidenta, ministryni zahraničí. Je tedy státem - i když bez vlajky a hymny. Ve skutečnosti je ale všechno jinak. Vlajky EU naopak vlají skoro všude a hymna EU se hraje stále častěji, i když byly z Lisabonské smlouvy výslovně vyškrtnuty. Přitom ale současně všichni vidí, že funkce prezidenta a ministra zahraničí jsou spíše formální a že skutečná moc i nadále spočívá v tandemu Německo-Francie. Jeho síla je Lisabonskou smlouvou ještě posílena.

Nejsem si jist, zda to ve své většině občané členských států vědí a už vůbec ne, jestli to tak skutečně chtěli. Obávám se, že ani jedno, ani druhé. Bude proto zajímavé sledovat, jak budou na praktické důsledky uspořádání EU podle Lisabonské smlouvy v následujících letech reagovat. Očekávám, že dojde k narůstání nacionalistických nálad, což je pravý opak ideálů, jimiž byly a jsou vedeny politické elity rozhodujících zemí EU při svých pokusech o stále těsnější a hlubší integraci. Je zřejmé, že dojde k dalšímu narůstání demokratického deficitu a k dalšímu vzdalování politiků od občanů.

Něco z toho už vidíme. V nové formě a síle se vynořuje problém menšin, a to jak menšin "historických", žijících v Evropě již delší dobu na územích sousedních států, tak menšin "nových", vytvořených v posledních desetiletích převážně ekonomickou imigrací. To bychom neměli podceňovat. Rozmazávání hranic států a přeměna Evropy z "Evropy států" na "Evropu regionů", obojí na bázi ideologie multikulturalismu, vyvolává již dnes řadu problémů. Vidím je ve své blízkosti v chování různých menšin, které relativně klidně žijí (a dlouhý čas žily) na území sousedních států, a které prohlubováním integrace a aplikací Schengenské dohody získaly zcela nové ambice. Podobně je to s důsledky masového přistěhovalectví ekonomického a sociálního typu.

Když se někdo v minulosti odvážil upozornit na sociálně-inženýrskou podstatu multikulturalismu, vysloužil si nálepku xenofoba. Je pochopitelné, že takovou nálepku většina politiků nechtěla. Proto se tomuto vážnému tématu nevěnovali a to se proto dostalo do rukou nově se rodících, z hlediska demokratické budoucnosti velmi problematických politických vůdců. I to bude pravděpodobně dále pokračovat. Musíme proto mít odvahu vstoupit s ideologií multikulturalismu do zásadní polemiky. Jedině tak začne náš kontinent opět fungovat podle vyzkoušených demokratických pravidel.

Ve své knize věnované problematice globálního oteplování s názvem "Modrá, nikoli zelená planeta", která od konce roku 2007 existuje i v německém překladu, se ptám "Co je ohrožena: klima, nebo svoboda?" Nyní, po Lisabonu, se musím analogicky ptát: "Co je ohroženo v Evropě?" Má odpověď je podobná jako v případě tzv. globálního oteplování: "Ohrožena je svoboda a prosperita."

Co dělat? Stačí jen brzdit rychlost či tempo evropského integračního procesu, když víme, že sama cesta, na které se nacházíme, není správná?  Nebo je třeba vydat se jinudy? Není nejvyšší čas náš pohled na evropskou integraci přehodnotit a vrátit se k tomu, co dělalo Evropu Evropou? Není čas na období skutečné sebereflexe - místo její karikatury, jaká byla prováděna v letech po francouzském a holandském referendu? Já jinou cestu nevidím.

Václav Klaus
ukazatel