Za tolik hanby plakat nedovedu.
Tlučení na výra je slovo.
Tak špatná pravda a tak krásná řeč.
(Jan Skácel)

Otazníky nad formou evropské integrace

1. května 2010 v 16:05 |  Aktuálně
Vystoupení Václava Klause v rámci série "Humboldtovských projevů o Evropě", Institut evropského ústavního práva Waltera Hallsteina, Humboldtova univerzita, Berlín, dne 29. 4. 2010.

Z mé strany není to, co dnes říkám, nic nového. Právě zde, na půdě Humboldtovy univerzity, jsem v lednu 2002 pronesl projev o Evropě. Bylo to na Ekonomické fakultě a své vystoupení jsem tehdy nazval "Dnešní evropská debata: liberalizace či opětovná regulace evropského kontinentu?" [1] Když jsem si tento projev s odstupem osmi let přečetl, neměl jsem pocit, že bych měl cokoli měnit. Dva roky před naším vstupem do Evropské unie jsem řekl mj. toto: "Budoucnost Evropy a Západu nás nezajímá o nic méně než ty, kteří v západní Evropě žijí. Zdá se mi ale, že lépe rozumíme nebezpečnému paradoxu evropské unifikace: její víře v možnost zachovat tradiční evropské hodnoty a přitom zničit původní instituce, které vítězství těchto hodnot umožnily."

Obával jsem se již tehdy, že dalekosáhlá evropeizace podstatných aspektů našich životů povede ke ztrátě identity evropských, zejména malých zemí. Proto jsem tehdy řekl, že "otázka identity by neměla být karikována jako překonaný či dávno poražený nacionalismus. Identita by neměla být zaměňována s kulturou, neboť země jako je Česká republika v kulturním slova smyslu evropské byly vždy. Pokud by někdy byla potřeba jakési kulturní unifikace, ta probíhala sama a přirozeně bez ohledu na formální členství v EU."

Považoval jsem za nutné říci i to, že probíhající a stále se urychlující "internacionalizace či globalizace různých druhů lidských aktivit neznamená nic pokud jde o architekturu politického systému, svobodu či demokracii, pokud jde o koncept politické reprezentace a vztah mezi jednotlivcem a státem." Kritizoval jsem i to, že "Charta základních práv obsahuje vedle základních občanských, politických a ekonomických svobod i intervencionistické výsady a nároky typické pro tzv. stát blahobytu, a označuje je za fundamentální práva, nikoli za ideologicky podmíněné formy sociální politiky." To všechno jsou problémy, které mne trápí dodnes a které za uplynulých osm let nebyly vyřešeny. Spíše se naopak prohloubily.

Přesto se za ta léta něco stalo. Něco se změnilo v realitě světa a Evropy a něco v myšlení Evropanů, občanů jednotlivých evropských zemí.

V realitě EU došlo, a to současně, k rozsáhlému tzv. rozšiřování a prohlubování. Počet členských zemí se téměř zdvojnásobil a EU se proto stala daleko méně homogenní než dříve. To snížilo její schopnost rozhodování, což všechny architekty stále těsnější evropské integrace znervózňuje. Vyvolalo to i výrazné zvýšení transakčních nákladů vynakládaných na fungování EU.

Nové členské země - přes svou tragickou zkušenost s komunismem a s ním spojenou formou násilné integrace zemí střední a východní Evropy - k mému velkému zklamání nesehrály roli tolik potřebného korigujícího faktoru k dosavadnímu modelu evropského integrování. Z důvodů krátkodobých zájmů se rozhodly jít jinou cestou. Chtěly být co nejdříve "in", aby nepřišly o možnost podílet se na krátkodobých pozitivních efektech probíhajícího integračního procesu. Jeho negativní efekty zcela a to mimořádně lehkomyslně přehlížely. Nepřispěly proto k zastavení a dokonce ani ke zpomalení paralelního procesu, kterým bylo ono prohlubování, ono přesouvání kompetencí do Bruselu a narůstající regulování Evropy z jednoho místa.

Ve stejné době se změnil i okolní svět. Byly zahájeny velmi těžké a bez vyhlídky na ukončení trvající války v Iráku a v Afghánistánu. Výrazně zesílil islamismus. Čína, ale i některé další země třetího světa prožívají bezprecedentní ekonomický vzestup. Sílí ničivý diktát politické korektnosti (jak se "politicky korektně" říká obyčejnému pokrytectví). Donedávna byla nekritizovatelná i zhoubná doktrína globálního oteplování. Znovu - po dekádách Margaret Thatcherové, Ronalda Reagana a po euforii, která následovala po pádu komunismu - dominuje sociáldemokratismus se svým pečovatelským státem, vysokým zdaněním, vysokou mírou přerozdělování a se stále se zesilujícím potlačováním a deformováním trhu.

Podstatnou změnou však je ale i to, že sami občané členských zemí EU nejsou přesvědčeni o prospěšnosti současného evropského vývoje. Vidí nejrůznější defekty evropského integračního procesu a začínají si uvědomovat, že to nejsou podružné vedlejší efekty, ale spíše vrozené vady, které nejsou odstranitelné. Všimli si nedemokratických postupů při prosazování užšího a těsnějšího modelu evropské integrace a nechápou, proč musí mít Evropa ústavu za každou cenu. Sledovali neúspěšná referenda ve Francii, v Nizozemí a v Irsku a viděli hru, která s nimi byla sehrána přetransformováním Evropské ústavy v Lisabonskou smlouvu. Právě teď prožívají neslavné okamžiky zahájení nového, postlisabonského modelu fungování institucí EU. Začínají se stále více a stále častěji ptát, jaký to všechno má smysl.

Nejsem detailním znalcem německých diskusí na toto téma, ale vím, že je ve Vaší zemi diskuse na toto téma velmi bohatá a v Evropě -s výjimkou Velké Británie - asi nejbohatší. Některých vystoupení si nevšimnout nemohu. Nemohu si nevšimnout síly a hloubky ústavní stížnosti skupiny německých poslanců k německému Ústavnímu soudu a závěrů, který tento soud učinil, sleduji veřejně publikované příspěvky bývalého spolkového prezidenta Romana Herzoga, znám názory poslance Petera Gauweilera i bývalého ústavního soudce Paula Kirchhofa, pozorně jsem si přečetl i nedávný projev významného německého básníka a esejisty H. M. Enzensbergera v Kodani.

H. M. Enzensberger charakterizuje ve svém projevu evropský demokratický deficit jako chronickou nemoc, která nás vrací zpátky do doby ústavních bojů 19. a 20. století. Vidí to jako návrat do předústavního stavu, který zcela vyhovuje exekutivě. [2] Skoro identická slova používám již řadu let.           

V podobném stylu argumentují Roman Herzog, Fritz Bolkenstein a Lüder Gerken ve svém letošním článku v FAZ nazvaným "EU škodí myšlence Evropy." [3] Vidí, že "EU ztrácí na přijatelnosti, neboť zavádí - a to za zády občanů - stále větší rozsah regulace." Jejich návrh proto zní: "Z členských zemí musí přijít jasná zpráva, že je regulace na úrovni EU přípustná pouze v záležitostech výrazně přesahujících hranice států."

Citovat by bylo možné dlouhou dobu, ale i toto stačí, abychom mohli říci, že nemůže být sebemenšího sporu, že ohledně dnešního i budoucího vývoje EU (a já záměrně říkám Evropské unie a ne Evropy) žádný konsensus neexistuje. I když se nám to různí eurokraté snažili a snaží stále namlouvat. Naopak, kritické názory sílí a dosavadní "konvenční moudrost" přestává dominovat. Je to podobné jako s globálním oteplováním. Evidentní fakta prostě nelze dlouho zamlčovat.

Moje současná kritika - známá např. z mého loňského projevu v Evropském parlamentu (únor 2009) [4], z projevu v Bertelsmannově nadaci zde v Berlíně (jaro 2008) [5], z mého vystoupení v Bochumi (únor 2009) [6] či z Pasova (září 2009) [7] - vychází zejména z mých zkušeností s procesem ratifikace Lisabonské smlouvy, kterou Hans Magnus Erzensberger trefně označuje jako "ústavní náhražku". Klíčovou otázkou je, zda existence Lisabonské smlouvy do evropského prostoru přinese více demokracie, svobody a prosperity. Má odpověď zní nikoli. Pokládám za scestné usilovat o hladší a rychlejší fungování EU na úkor svobody a demokracie, o což zjevně usilují jiní. Nejrychlejší a nejhladší fungování společnosti je samozřejmě v diktatuře, ale tu - doufám - nechceme.

V jistém slova smyslu nastal podivný stav. Politické elity EU - na první pohled - dosáhly svého: EU má svou ústavu, prezidenta, ministryni zahraničí. Je tedy státem - i když bez vlajky a hymny. Ve skutečnosti je ale všechno jinak. Vlajky EU naopak vlají skoro všude a hymna EU se hraje stále častěji, i když byly z Lisabonské smlouvy výslovně vyškrtnuty. Přitom ale současně všichni vidí, že funkce prezidenta a ministra zahraničí jsou spíše formální a že skutečná moc i nadále spočívá v tandemu Německo-Francie. Jeho síla je Lisabonskou smlouvou ještě posílena.

Nejsem si jist, zda to ve své většině občané členských států vědí a už vůbec ne, jestli to tak skutečně chtěli. Obávám se, že ani jedno, ani druhé. Bude proto zajímavé sledovat, jak budou na praktické důsledky uspořádání EU podle Lisabonské smlouvy v následujících letech reagovat. Očekávám, že dojde k narůstání nacionalistických nálad, což je pravý opak ideálů, jimiž byly a jsou vedeny politické elity rozhodujících zemí EU při svých pokusech o stále těsnější a hlubší integraci. Je zřejmé, že dojde k dalšímu narůstání demokratického deficitu a k dalšímu vzdalování politiků od občanů.

Něco z toho už vidíme. V nové formě a síle se vynořuje problém menšin, a to jak menšin "historických", žijících v Evropě již delší dobu na územích sousedních států, tak menšin "nových", vytvořených v posledních desetiletích převážně ekonomickou imigrací. To bychom neměli podceňovat. Rozmazávání hranic států a přeměna Evropy z "Evropy států" na "Evropu regionů", obojí na bázi ideologie multikulturalismu, vyvolává již dnes řadu problémů. Vidím je ve své blízkosti v chování různých menšin, které relativně klidně žijí (a dlouhý čas žily) na území sousedních států, a které prohlubováním integrace a aplikací Schengenské dohody získaly zcela nové ambice. Podobně je to s důsledky masového přistěhovalectví ekonomického a sociálního typu.

Když se někdo v minulosti odvážil upozornit na sociálně-inženýrskou podstatu multikulturalismu, vysloužil si nálepku xenofoba. Je pochopitelné, že takovou nálepku většina politiků nechtěla. Proto se tomuto vážnému tématu nevěnovali a to se proto dostalo do rukou nově se rodících, z hlediska demokratické budoucnosti velmi problematických politických vůdců. I to bude pravděpodobně dále pokračovat. Musíme proto mít odvahu vstoupit s ideologií multikulturalismu do zásadní polemiky. Jedině tak začne náš kontinent opět fungovat podle vyzkoušených demokratických pravidel.

Ve své knize věnované problematice globálního oteplování s názvem "Modrá, nikoli zelená planeta", která od konce roku 2007 existuje i v německém překladu, se ptám "Co je ohrožena: klima, nebo svoboda?" Nyní, po Lisabonu, se musím analogicky ptát: "Co je ohroženo v Evropě?" Má odpověď je podobná jako v případě tzv. globálního oteplování: "Ohrožena je svoboda a prosperita."

Co dělat? Stačí jen brzdit rychlost či tempo evropského integračního procesu, když víme, že sama cesta, na které se nacházíme, není správná?  Nebo je třeba vydat se jinudy? Není nejvyšší čas náš pohled na evropskou integraci přehodnotit a vrátit se k tomu, co dělalo Evropu Evropou? Není čas na období skutečné sebereflexe - místo její karikatury, jaká byla prováděna v letech po francouzském a holandském referendu? Já jinou cestu nevidím.

Václav Klaus
ukazatel
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.