Za tolik hanby plakat nedovedu.
Tlučení na výra je slovo.
Tak špatná pravda a tak krásná řeč.
(Jan Skácel)

Leden 2012


VLÁDA PENĚZ ZABÍJÍ!

22. ledna 2012 v 2:52 Dokumenty
Oběšenci v ulicích zasáhli veřejný prostor. Symbolizovali to, k čemu v důsledku vedou závody za takzvaným úspěchem. Připomněli, že úspěch a zisky jednoho jsou velmi často neúspěchem a ztrátou druhého.




Kolik uneseš?


Robota (2010)

21. ledna 2012 v 23:59 Videa
Polistopadový vývoj české ekonomiky často představoval realizaci neoliberálních receptů, k jejichž hlavním rysům patří zbavení ekonomiky regulativů i ochranných mechanismů a její otevření globální konkurenci. Průmysl v řadě tradičních průmyslových regionů zkrachoval a vytváří desetitisíce nezaměstnaných, kteří těžko nalézají uplatnění. Ti, kteří práci najdou, žijí často na hranici existenčního minima. Česká republika se pyšní tím, že pouze osm procent obyvatel žije pod hranicí chudoby, ovšem už se neříká, že nemalá část středních vrstev žije jen těsně nad touto hranicí. Zatímco statistiky - zejména průměrných platů - vykazují vzestup, v praxi mnozí zaměstnaní čelí zhoršujícím se platovým i pracovním podmínkám a nestabilitě zaměstnání, řada zaměstnanců v nejrůznějších pozicích zažívá ústrky a zacházení ne nepodobné ze zkušenosti dělníků 19. století. Jakoby - řečeno slovy Ludvíka Vaculíka - komunismus padl, ale příčiny jeho vzniku byly zpět. Film představuje několik "terénních" sond do života nezaměstnaných i zaměstnaných zejména v kritických průmyslových regionech, které kombinuje s názory filosofa Václava Bělohradského, sociologa Jana Kellera, ekonomky Ilony Švihlíkové a rozvojového experta Tomáše Tožičky.

debata po filmu:


zdroj:

Oceán plastů

21. ledna 2012 v 23:57 Videa
Odpadky jsou pro současnou civilizaci stále větším problémem. Nejprve zaplavily pevninu a pak se s chutí pustily i do světových oceánů. V nich se s oblibou shlukují do obrovských plovoucích skládek, které hravě přerůstají rozměry největších evropských států. Miliardy lahví, bot a textilií se vaří v nestravitelné polévce, která ohrožuje potravinový řetězec v moři a v konečném důsledku může nepříjemně zasáhnout i život každého z nás. A zatímco si vědci po celém světě lámou hlavu, jak se této obrovské špíny zbavit, tisíce živočichů umírají kvůli drastickým následkům otravy plastem.

zdroj:

Stručně a jasně

19. ledna 2012 v 12:37 Odkazy
Dlouhé bláboly nikoho nezajímají





Karel Gott: Běh světa řídí ilumináti, lóže a mysticko-okultní organizace

10. ledna 2012 v 7:31 Dokumenty
Zlatý slavík přemítá o krizi moderní společnosti a předpovídá brzký příchod nové totality. Odhaluje, že státům nevládnou politici, ale někdo úplně jiný. Když už se Karel Gott rozhodne vyjádřit veřejně jiným způsobem než písní, stojí to rozhodně za to. Hovořit s ním o historii 20. století nebo globalizaci je silný zážitek. Matador české pop-music na chvíli odloží svůj charakteristický úsměv a vypráví například o tom, že všichni jsme jen pouhými figurkami, kterými manipulují tajemné skupiny mocných finančníků a okultistů. Muž, jenž za své poslání považuje "přivádět publikum do meditativní polohy, v níž se přenese do fiktivního světa příjemných pocitů", varuje, že se řítíme vstříc nové orwellovské totalitě.
Nelákalo vás někdy opustit dráhu zpěváka a přejít do politiky?

Opravdu nelákalo. Neumím si představit, že bych mohl nalézt většího uplatnění, naplnění a radosti v jiné profesi, než v té, které se posledních čtyřicet let věnuji. Navíc pro politickou kariéru je potřeba úplně jiný druh talentu. V případě neúspěchu by návrat do showbyznysu s tím, že jsem si to rozmyslel a budu zase zpívat, byl směšný.

Čeho se podle vás nedostává dnešním politikům?

Některým se nedostává talentu a mnohým voličů, a zejména takových, jaké by si představovali. Ideální volič je člověk důvěřující a zcela ovladatelný. Většina voličů je však neukázněných a zlobivých a ti nikdy nebudou souhlasit s tím, že předají politikům bezmeznou důvěru, hraničící až s vazalskou oddaností, a na celé čtyři roky oslepnou a ohluchnou a budou dělat jen zdvořilé "kyvy".

Chodíte k volbám?

Jdu, protože volit se má, a naštěstí znám politiky, kteří jsou konkrétní a ne tajnosnubní a dokáží mě přesvědčit, aniž bych na to potřeboval čtyři roky.

Dokáží se voliči poučit ze svých omylů?

Jsem přesvědčený, že zvlášť v posledních stoletích nejde o žádné omyly, naopak politika se odvíjí podle přesných scénářů, nic se neděje náhodou, i to nejhorší jako války. Vždy je o vítězích rozhodnuto dávno předtím. Stejné banky podporovaly toho, kdo je rozpoutal, a vyjednávaly s tím, kdo byl napaden. Domlouvaly se, čím budou platit, až jim budou posílat zbraně. Běh světa řídí tyto vysoké nadstátní kruhy, tzv. ilumináti nebo osvícenci, a také svaté řády a lóže až po mysticko-okultní organizace.

Mohl byste to nějak upřesnit?

Jde o osoby které tím pádem určují, kdo bude dělat politiku, a to ostatní už je jenom velké divadlo.

Není to poněkud vykonstruované ? To by znamenalo, že jedinec, dokonce ani skupina nemá šanci cokoliv ovlivnit...

Dal bych několik příkladů z historie. Pět synů jednoho slavného frankfurtského bankéře si rozdělilo sféry vlivu - jeden zůstal v domě svého otce, druhý odešel do Londýna, třetí do Paříže, další do Vídně a poslední do Neapole a financovali všechny znepřátelené strany v napoleonských válkách. Posílali si zprávy o situaci na bitevním poli po poštovních holubech, protože ti byli rychlejší než kurýři. A tak jen vyvolení byli správně informovaní, že u Waterloo byl Napoleon definitivně poražen. Jen oni mohli dělat výhodné finanční operace a ostatní utřeli nos. Anebo takové vítězství proletariátu, který vedla ruská inteligence, placená nejvyššími západními finančními a průmyslovými kruhy. Zakladatel Rudé armády Lev Trockij a jeho soudruzi byli vycvičeni na území Standard Oil v New Jersey a vysláni prezidentem newyorské banky Jacobem Schiffem do Petrohradu s podporou pro revoluci ve výši dvaceti milionů dolarů ve zlatě. Němečtí průmysloví magnáti a poradci císaře zase vybavili Lenina a jeho apoštoly z Curychu, aby pak Rusko muselo podepsat brestlitevský mír a oni mohli opustit východní frontu, kde měli zbytečné ztráty. Lenin byl vynikající spoluhráč a německý agent, Trockij zase špatný herec z Brooklynu, ale výborný řečník. Tihle hoši uměli všechno velmi dobře vyložit lidem a v jakékoliv době. Ovšem když se bolševismus nebo jiné "revoluce" rozmontují, najednou spatříte lidi, kteří vypadají stejně jako Trockij a zjistíte, že jste zase za blbce.

Zažil jste vy sám někdy nečekané překvapení takového druhu?

Když jsem poprvé odjel na Západ, zmínil jsem se o našich poměrech a byl jsem kritizován, že to špatně vidím. Všichni byli levicoví, měli Che Guevaru a mleli, že je třeba myslet na většinu. Těšil jsem se do svobodného světa, že se konečně na dechnu, a místo toho jsem koukal jako blázen, kde to jsem. Chápal jsem tyto po stoje v Americe v souvislosti s válkou ve Vietnamu, vždyť tam posílali umírat své kluky. Logicky proti každé akci, která se vede, vzniká protireakce. Nemohl jsem ale s nimi diskutovat, byli strašně radikální, nesmiřitelní až zlí, ale poučil jsem se z toho.

V jakém smyslu byli radikální a zlí?

O ni neměli tu zkušenost a tím, že já měl příležitost poznat oba systémy, mohl jsem si věci dávat do souvislostí. Nabyl jsem přesvědčení, že komunistický systém ve východní Evropě vlastně Západu vyhovuje. A my jsme byli takové pokusné terárium. Zamezilo se velké imigraci z Východu, který si sám a ochotně tu zeď postavil.

Je podle vás velmocensky rozdělen i současný svět?

Bipolarita Západ - Východ už skončila, druhá strana byla totiž rozebraná. Vznikla stejně jako výsledek uspořádání světa po druhé světové válce, za to my nemůžeme, byli jsme diplomatickými manipulacemi odsouzeni stát se sovětským satelitem. Západ s Východem si ale nikdy neublíží, to už mně bylo jasné dávno. Tady bezvadně fungoval efekt rovnováhy a vzájemného zastrašování, to byla perfektní vojenská strategie - obě strany si vzájemně hlásily a kontrolovaly i schvalovaly každý vojenský krok, jako ten u nás v roce 1968. Studená válka tedy skončila, ale narůstá ekonomická nerovnováha mezi křesťanským a islámským světem.

Nejčastější slovo, které padá při diskusích o stavu a vývoji dnešního světa, je globalizace. Co si o tomto jevu myslíte vy?

Tady asi nebudu poslem dobrých zpráv - jak mě přátelé kdysi charakterizovali. Obávám se, že celosvětové dění směřuje k TOTÁLNÍ GLOBALIZACI, která vyústí v jednu totalitní světovládu. Časem všechny malé banky padnou - už to pomalu začíná, bankovní giganti budou fúzovat, až nakonec zbude jediný bankovní dům, který bude všem diktovat. Vznikne jedna světová měna, která bude všechno řídit, a pak už je jen krůček k bezhotovostnímu platebnímu systému pomocí mikročipů a laserových neviditelných kódů - nejspíš je budeme mít zabudované v těle. A tím bude možné z jednoho vládního centra získat o každém informaci a každého kontrolovat. Už si na to zvykáme, vnímáme to jako samozřejmost - ta identifikační čísla jsou kreditní karty. Zatím je to velmi příjemné a i další vývoj v tomto směru nám bude připadat praktický, výhodný a hlavně pohodlný, ale časem zjistíme, že jsme se stali objektem nejenom kontroly, ale i manipulace s myšlením.

To zní poněkud jako orwellovská utopie...

Ani ne. Bojím se toho, že se nakonec naplní všechny orwellovské vize, které při svém vzniku vypadaly tak neskutečné. Napadlo mě, že možná přijde doba, třeba se jí ještě dožiji, kdy budeme nostalgicky vzpomínat na minulé totality. V každém případě, když už se tehdy nedalo dělat vůbec nic, tak si aspoň lidé mohli pro sebe nechat své myšlenky a názory.
Čtěte také:
Karel Gott o klimatických válkách

Bojím se o tento svět

Zlatý slavík přemítá o krizi moderní společnosti a předpovídá brzký příchod nové totality. Odhaluje, že státům nevládnou politici, ale někdo úplně jiný.
Zdroj:


2012: Svět na pokraji

2. ledna 2012 v 12:35 Dokumenty
V roce 2012, do něhož právě vstupujeme, budeme čelit celé řadě zásadních problémů:
Ekonomika:
V roce 2012 dojde s největší pravděpodobností k vystupňování bankstery uměle vyvolané imploze ekonomiky, která začala v roce 2008 zhroucením trhu s nemovitostmi. Nákaza se rozšíří i mimo eurozónu a rozloží globální ekonomiku. Dojde k výraznému oslabení suverenity jednotlivých zemí. Globální elity se připravují na to, že nabídnou své řešení krize ve formě světové vlády a celosvětového bankovního schématu. Tlak na to, aby během příštího roku došlo k přijetí tohoto jejich podvodného plánu bude stále sílit.
Válka:
2012 bude s největší pravděpodobností rokem, kdy globalisté zaútočí na Írán a rovněž vyřídí Sýrii. Během minulých týdnů se Íránci probudili z letargie a na světové scéně teď činí defenzivní gesta. Minulý týden vydal Írán vážné varování, že zastaví obchod s ropou v oblasti Perského zálivu takovým způsobem, že zablokuje Hormuzský průliv, pokud dojde k implementaci nových sankcí na plyn - jež ve své podstatě nejsou ničím jiným, než vyhlášením válečného embarga. To, že Írán má možnosti vystupňovat a vzájemně propojit jednotlivé části globální ekonomické krize, jakož i vtáhnout do nadcházejícího válečného konfliktu jaderné supervelmoci Čínu a Rusko, to vše je rovněž součástí plánu globálních elit, jak nastolit řád prostřednictvím chaosu.
NDAA:
National Defense Authorization Act nás upozorňuje na to, že globální elita je nyní nejen připravena na to provádět razie a věznit Američany v internačních táborech - které byly plánované již dlouho dopředu a které byly nedávno aktivované prostřednictvím FEMA (Federal Emergency Management Agency - p.p.) - ale je rovněž připravena vraždit své oponenty a útočit na cíle v kybernetické válce proti domácím nepřátelům státu. Toto je nový a hrozivý trend, který bude realizován především tehdy, pokud dojde k válce s Íránem. Vláda požaduje vždy především loajalitu a podřízenost, jakmile rozbalí pod pláštíkem patriotismu předpokládanou povídačku o nich proti nám během válek, která sama úmyslně vyvolala.
Policejní stát:
Jak jsme minulý týden uvedli, TSA (Transportation Security Administration p.p.) oficiálně vyhlásila, že rozšíří své operace, během nichž sahá lidem do kalhot z letišť rovněž na autobusová nádraží, na větší dopravní uzly, jakož i na další místa. Šéfka DHS (Department of Homeland Security - p.p.) Napolitano prohlásila, že DHS plánuje zavést tyto gestapácké prohlídky rovněž v lokálních nákupních střediscích. Může se tedy stát, že o Vánocích 2012 bude TSA společně se svými VIPR komandy nutit občany procházet smrtonosnými skenery i v nákupních střediscích. Neustále se množící kontrolní stanoviště na silnicích - jež jsou výsledkem společného úsilí lokální a federální policie ve spolupráci s armádou - která jsou rovněž vybavena smrtonosnými skenery s radiací, se stanou běžným rysem amerického policejního státu. 2012 by se rovněž mohl stát rokem kdy se sledovací drony (na dálku ovládané bezpilotní letouny - p.p.) stanou rutinní záležitostí na obloze mnoha amerických měst. Militarizovaná policie se bude takovýmto způsobem snažit využít grantů DHS, aby dále rozšířila kontrolní síť panopticonu policejního státu globální elity.
2012: World On the Brink vyšel 29.12.2011 na activistpost.com, překlad R. Václav
Zdroj:

2011 – rok podvodů a vymývání mozků

2. ledna 2012 v 12:34 Dokumenty
V lednu 2011 nám řekli, že celou Severní Afriku a Střední východ začala zachvacovat "spontánní", "autentická" povstání během toho, co se pak začalo vítat jako "Arabské jaro". Bylo to téměř čtyři měsíce před tím, než i korporátní média přiznala, že za těmito povstáními byly USA a že byla všechno možné, jen ne "spontánní" a "autentická". V dubnu 2011 v článku, co vyšel v New York Times nadepsaném "Skupiny z US pomohly vypiplat arabská povstání," bylo uvedeno:

Co v novoročním projevu prezidenta nebylo

2. ledna 2012 v 12:32 Dokumenty
Každoroční předvánoční setkání hostů týdeníku Euro s prezidentem republiky se už pro mne v jistém smyslu stalo jakousi neoficiální přípravou či zkouškou na novoroční projev. Rozdílů mezi těmito dvěma vystoupeními je mnoho a jeden z nejvýznamnějších je v tom, že z novoročního projevu musí vyzařovat jistý optimismus a naděje, protože o tom novoroční projev je, zatímco vystoupení na Euro Breakfastu může být analytičtější. A proto varovnější a přísnější.
Je třeba říci, že rok 2011 naše očekávání buď nesplnil, nebo je splnil v menší míře, než jsme si přáli. Pokud si naše loňské úvahy pamatuji dobře, základní předpoklady o roce 2011 byly u nás formulovány zhruba takto:
1. měl to být první ucelený rok fungování nové vlády, která má za sebou silnou většinu v parlamentu a která má mít přirozený počáteční elán, vlády, která ví, že se nejvýraznější reformy musí udělat na počátku čtyřletého volebního období a ne v jeho konci, vlády, která musela chtít využít i toho, že v roce 2011 nejsou žádné volby, neboť volby, ať si to přejeme nebo nepřejeme, politickou atmosféru v zemi vždy zneklidní a rozvíří;
2. měl to být rok ekonomického růstu, který by navázal na pozitivní čísla ekonomiky v roce 2010 (po krizovém poklesu roku 2009) a který měl přinést růst HDP v řádu někde kolem 3%. Věděli jsme, že to sice z České republiky žádného asijského tygra neudělá, ale věřili jsme, že nám to umožní sestavit státní rozpočet na rok 2012 a přibrzdit tempo růstu našeho státního dluhu (bohužel nikoli dluh snižovat). Zároveň měl tento růst přispět k elementárnímu uspokojení požadavků některých hlasitých sociálních a profesních skupin v zemi;
3. nejen my, ale i celá Evropa měla udělat krok vpřed. Očekávalo se, že se v Evropě prosadí ekonomický růst - v průměru v obdobné výši jako v České republice. Pokračování (neboli nevyřešení) evropské dluhové krize jsme sice očekávali také, ale spíše jsme předpokládali její pouhé pokračování, než její viditelné prohloubení a než výrazný nárůst jejích nepříznivých doprovodných efektů pro členské i nečlenské země eurozóny.
Někdo jistě mohl mít či měl expektace jiné, ale věřím, že to, co jsem teď zformuloval, bylo většinovým názorem, který politickým, odborně-ekonomickým či mediálním mainstreamem zpochybňován nebyl. Jeho odmítání bylo spíše názorem menšinovým. I já jsem se pohyboval v tomto proudu, byť možná v jeho pesimističtější variantě. Varoval jsem sice před dlouhodobými důsledky pokračování cesty ve vyjetých kolejích evropské integrace a evropského sociálně-ekonomického systému, ale krátkodobě jsem nebubnoval na poplach. Zpětně musím říci, že jsem se mýlil a že jsem byl příliš optimistický.
K domácí politické situaci bych si dovolil říci, že se vláda ukázala být slabší a méně výkonná, než jak to vypadalo na podzim roku 2010. Oslabovaly ji vnitrokoaliční spory jednotlivých stran vůči sobě navzájem, oslabovaly ji prokázané či neprokázané aféry několika členů vlády, oslabovaly ji odchody několika ministrů, které nastaly v momentu, kdy se konečně začali seznamovat se svým ministerstvem a s úkoly, které je čekají, oslabovaly ji i vnitřní spory uvnitř jednotlivých stran vládní koalice. Nejvíce ji ale oslabovaly reálné - nikoli pouze politické - spory mezi jednotlivými koaličními stranami ohledně základních parametrů reformních záměrů vlády a tudíž absence pevného názoru na některé zásadní věci. Spory tedy měly i věcný základ, nejen povrchně politický.
Vládu oslaboval i zesilující se mediální útok na celý politický establishment. V souladu s módními světovými internetovo-facebookovo-twitterovými tendencemi i u nás nastal populistický útok na politiku jako takovou, který strany vládní koalice nebyly schopné odvrátit, ale dokonce se leckdy jedna proti druhé na této strašně laciné vlně "vezly". I opoziční sociální demokracie nehrála roli standardní opozice konkrétní vlády, ale roli odpůrce celého dnešního politicko-ekonomicko-sociálního systému či režimu. Toto všechno naši politickou situaci komplikovalo a racionální vládnutí - byla-li ho vláda schopna - to v podstatě znemožňovalo.
Ekonomika se tedy v roce 2011 vyvíjela daleko pomaleji, než bylo očekáváno, což mělo své vnitřní i vnější příčiny. Není - výjimečně - žádnou výmluvou, když řekneme, že větší roli hrály faktory vnější než vnitřní, ale je třeba dodat, že domácí politická nejistota nic pozitivního české ekonomice nepřidávala. Pro malou otevřenou ekonomiku, a česká ekonomika je učebnicovým případem takové ekonomiky, je dominantním růstovým faktorem poptávka po jejím vývozu a vývoz byl proti poklesu v roce 2009 (řádově o 10%) a oproti růstu v roce 2010 (o 16,6%) v roce 2011 za prvních 9 měsíců vyšší o slušných 14,4%. Nemám k dispozici ekonometrický model české ekonomiky, který by mi umožnil odhadnout, kolik procent růstu exportu "vytvoří" jednoprocentní růst našeho HDP. Není to poměr jedna ku jedné. Hledal bych to - kvůli vysoké dovozní náročnosti našeho exportu - někde kolem 4-5%. Spekulovat o budoucí zahraniční poptávce po našem vývozu se neodvažuji.
Naši exportéři dlouho volali po snižování našeho měnového kursu. Někteří z nás jsme jim opakovaně říkali, že dlouhodobou tendencí bude v každém případě vývoj opačný - tedy kursový vzestup a že se na něj musí dobře připravit a předem adaptovat. Nedomnívám se ani teď, a to je možná zase můj relativně optimistický pohled, že nás postihne taková ekonomická katastrofa, která by dlouhodobý apreciační trend naší koruny zastavila či dokonce zvrátila. Nicméně, teď je vývoj kursu - vývoj, který bych rád označoval za krátkodobý - ve směru poklesu a to by mělo být pro naše exportéry evidentní výhodou. Je zajímavé, že teď mlčí. Možná mají spolu se mnou strach, aby tento pokles nebyl signálem o relativně slábnoucí síle české ekonomiky. Exportéři - mimochodem - hlasitě vyžadovali co nejrychlejší přijetí eura. Myslí si to i teď?
Vývoj základních odvětví naší ekonomiky v letošním roce není nijak přesvědčivý. Průmysl roste velmi pomalu, o 2,5% (data září 2011 vs. září 2010). Stavební výroba dále vytrvale klesá, podle posledních meziročních dat o 6,7%, protože stát stavebnictví nedává - díky svým rozpočtovým problémům - žádné velké infrastrukturní zakázky. Zemědělství sice bude jako celek v letošním roce ziskové, ale není důvod se radovat. Je to jen díky dotacím. Konkurenční boj o zákazníka se změnil na konkurenční boj o výši získaných dotací z Bruselu. Ohledně pohybu HDP stačí ocitovat nadpis Rychlých informací ČSÚ z 15. listopadu 2011 - "Růst HDP se ve 3. čtvrtletí zastavil".
Krátkodobou dynamiku naší ekonomiky sice jistě více ovlivňuje poptávka než nabídka, ale ani ze strany nabídky žádné nové růstové impulsy nepřicházely. Náš systém regulace, kontroly a administrace ekonomiky k ekonomickému růstu příznivý není. K žádnému výraznému zvýšení flexibility u nás nedošlo ani na trhu práce, pracovní zákonodárství je nadále relativně rigidní. Zátěž různými evropskými, údajně dobře míněnými regulacemi jako je REACH (v chemickém průmyslu), nebo boj s fiktivním globálním oteplováním formou tzv. dekarbonizace energetiky ekonomiku evidentně brzdí. Bylo by nelogické, kdyby tomu tak nebylo. Tyto nepříznivé dopady měl očekávat každý, kdo chtěl bojovat s teplotou na naší modré planetě.
Žádný krok vpřed neudělal ani náš hlavní ekonomický partner - Evropa. I tam se ekonomický růst zpomaluje, ne-li zastavuje, i tam pokračuje v plné síle dluhová krize, ale o tom dnes příliš podrobně mluvit nehodlám. To je předmětem mé, před dvěma týdny vydané knihy "Evropská integrace bez iluzí", kterou zde máte k dispozici a kterou jsem přislíbil potenciálním zájemcům podepsat.
Dnešní eurodluhová krize je logickým vyústěním vývoje Evropy v posledních letech i desetiletích a je pouze oním pověstným vršíčkem ledovce, jehož většina se stále ještě skrývá pod hladinou. V krizi je nejenom projekt společné evropské měny aplikované ve velmi heterogenním evropském prostoru, v krizi je celý koncept evropské integrace a současně s ním i evropský ekonomicko-sociální model.
Eurozóna je nejslabším článkem tohoto řetězu, a proto největší viditelný problém musel nastat právě tam. Musím však varovat před podceňováním těch méně viditelných, méně akutních, ale o to zásadnějších problémů. Relativní zaostávání Evropy za rychlým vývojem v minulosti neexistujících ekonomických center současného světa, přesun ekonomické dynamiky mimo Evropu (a částečně i mimo Ameriku) a sebevědomí těchto rychle rostoucích zemí situaci ve světě zásadně mění. Evropa si to nechce připustit a už vůbec ne veřejně přiznat. Pořád se tváří, že právě ona je vzorem pro zbytek světa, což už dávno není pravda.
Problémy Evropy samozřejmě nejsou jen ekonomické v úzce vymezeném slova smyslu. Její problémy jsou do značné míry civilizačně-kulturní. Evropa ztrácí dech, ztrácí výkon, ztrácí dlouhodobější uvažování, spíše spotřebovává, než investuje, spíše se zadlužuje než spoří, spíše odpočívá a "dovolenkuje" než pracuje. Ale to by už byla jiná debata.
Odhadovat budoucí vývoj je v této chvíli nesmírně obtížné. Pravděpodobný je minimální růst, ne-li stagnace. Vyloučen není ani ekonomický pokles. Možnosti s tím něco krátkodobě udělat aktivní politikou státu jsou velmi malé. Šířit nepodložené iluze o jakýchsi "prorůstových opatřeních státu" by bylo politicky velmi nezodpovědné. Zahraniční poptávku žádnými našimi domácími opatřeními vyvolávat nemůžeme - maximálně nám může pomoci náš měnový kurs, ale ten nedirigujeme. Dnešní rozpočtový deficit u nás doma žádnou fiskální expanzi neumožňuje. Prostor pro expanzi jsme si měli vytvářet v době rychlého růstu HDP před rokem 2008, teď tento prostor nemáme. Problémem bude udržovat náš rozpočtový deficit na únosné úrovni i bez fiskálních stimulů obamovského typu.
Začal jsem nadsázkou, že je pro mne vystoupení na tomto setkání jakousi zkouškou na novoroční projev. Tolik minut 1. ledna k dispozici mít nebudu a - jak jsem již řekl - ten bude muset být optimističtější. Vy všichni máte optimismu jistě dost, a proto Vám ho nemusím dodávat. Vy byste ho měli dodávat mně.
Děkuji za pozornost.
Poznámky k vystoupení prezidenta na předvánočním setkání EURO Business Breakfast
Václav Klaus, setkání časopisu Euro, Restaurace Mlýnec, Novotného lávka, Praha, 9. prosince 2011
Publikováno v týdeníku Euro dne 12. prosince 2011
video: Novoroční projev prezidenta republiky

Tajný plán na záchranu české měny

2. ledna 2012 v 12:31 Dokumenty
Nečas váhá s předáním výkupného pánům z MMF - prý potřebuje více času a informací. Času je málo, ale informací je dost. Že bude napřesrok konec světa přece všichni víme! Kdyby takhle otálel Emil Hácha, dávno lehla Praha popelem.

Jak praví prorok, "pivo je třeba pít chladné, dřív než klesne pěna" (Izajáš, Starý zákon, s. 235, v. 74) Nečas ví, že měna klesá někdy mnohem rychleji.

Štěstí přeje připraveným. Nečas je smolař, který by rád měl dojem, že něco řídí, ale musí poslouchat. Neprodleně. Bonmot "Nečas nemá čas" je primitivní, ale výstižný.

Leč k věci:

Vláda čeká s vydáním rezerv ČNB loupežníkům z MMF na analýzu situace.

Ve skutečnosti je tajná analýza hotova připravena. Tady ji máme, přímo z úniku informací nejmenovaného zdroje z Kramářovy vily:

Analýza situace před koncem světa a Eurozóny:

Fakta:

1. V roce 2012 se očekává jeden z velmi pravděpodobných konců světa. Stupeň pravděpodobnosti naplnění prognózy je velmi vysoký k datu 12.12., nejpozději 21.12. 2012. Nejhoršího se lze obávat především proto, že dříve předpokládané konce světa např. v roce 0, 1, 666, 999, 1000, 1332 (2x 666), 1666, 1900, 1998 (3x 666) ani 2000 nenastaly. Pravděpodobnost konce světa s každým neuskutečněným armagedonem stoupá. Poslední očekávané datum stanovil prorok Kája Mařík - 21.12. končí tzv. Májský kalendář viz

2. Sestavit rozpočet na rok očekávaného konce světa je velmi obtížné. Útoky opozice vedené Sobotkou, který používá argumenty typu "nereálná čísla" (Kníže Kalousek podle soc dem a komunistů kalkuluje s neskutečným růstem ekonomiky, nedostupnými příjmy, ergo schodek rozpočtu bude mnohem vyšší než očekávaný) jsou za takové situace zcela bezpředmětné.

3. Nadnárodní organizace finančních loupežníků v této pohnuté době žádá vydání 90 miliard korun jako daň za "záchranu eurozóny."

4. Úspory českých domácností dosahují výše 1.6 bilionu korun.

Třífázový plán řešení situace:

1. Kalouskův návrh finacování schodku: Tisk a prodej falešných vstupenek na Euro 2012 (Polsko - Ukrajina) a Letní olympiáda 2012 (Londýn). Zajistí firma Hages.

2. Návrh Nervu na oživení domácí ekonomiky: Zamrzlá převážně exportní ekonomika v čase všeobecného poklesu mezinárodního obchodu potřebuje stimulaci domácí spotřeby. Unikátním impulsem k nastartování domácí poptávky bude všeobecná amnestie. Očekávaný skokový nárůst kriminality po propuštění všech vězňů při současné redukci stavu represivního aparátu akceleruje domácí spotřebu nevídaným způsobem. Zajistí Sedláček + Pospíšil.

7. Návrh spolku Chameleón na politickou reformu: Přímou volbu prezidenta je třeba provést ještě před koncem světa. Nelze čekat na rok 2013. Amnestovaná Anička alias Adam Škrla je připraven/a převzít povinnosti hlavy státu i první dámy. V období všobecného rozvratu, šokovou terapií přehřáté ekonomiky a oč ekávání Posledního soudu je nutno postavit do čela národa skutečnou osobnost se spirituálním přesahem a současně zabránit tomu, aby zmatené voličstvo hledalo spásu ve vládě pevné ruky. Amnestovanému Kájínkovi by se proto mělo zabránit v kandidatuře na prezidenta za každou cenu a všemi prostředky. Premiérem bude jmenován pan Škrla starší, t.č. v ilegalitě. Zajistí von Bock.
Zdroj:


Svobodné zednářství – Tajemné společenství (2006)

2. ledna 2012 v 12:28 Videa
Svobodní zednáři lákají pozornost už více než tři stovky let. Byly jim přisuzovány nejrůznější konspirace, terorismus, dokonce i snaha chopit se vlády nad světem. A proč? Hlavně proto, že o nich většinová společnost vlastně stále nic neví. Mluvit o svobodných zednářích je opravdu nesnadné, jedná se totiž o striktně uzavřené sdružení lidí, jehož soudržnost se opírá mimo jiné právě o mlčenlivost jednotlivých členů. Původ zednářství je odvozován od středověkých cechů stavitelů chrámů, kteří ve svých dobách požívali značných výsad. Zároveň ale existuje domněnka, že by se mohlo jednat o esoterické pokračovatele zaniklého templářského řádu. Tak nebo tak, ve svých stanovách hlásají naplňování ideálů dobra, tolerance a spravedlnosti. Že by právě tohle byl důvod, proč jim šlo tolik režimů a institucí po krku? Kdo ví…


Škola základ života

2. ledna 2012 v 12:27 Videa
Co to je vzdělanost a proč je důležitá? Jakou roli hraje osvojování informací v době, kdy jsou jich miliardy k dispozici na internetu? Jak může škola rozvíjet takové kategorie, jako jsou tvořivost a schopnost myslet mimo zajeté koleje? to nejsou akademické otázky. Rozhodují totiž o tom, jestli zítřejší společnost budou převážně tvořit kriticky myslící lidé, kteří se nedají opít rohlíkem a budou považovat za samozřejmé, že se o sebe musejí postarat především sami. Ve třídách českých škol jde dnes a každý den znovu o to, jestli se ČR podaří integrovat se do…



Nevyhnutelné zabíjení

2. ledna 2012 v 12:25 Videa
Filmové válečné příběhy měly odjakživa tendenci přizpůsobovat se šablonám snadno zapamatovatelných audiovizuálních zkratek a emblémů. Holocaust bude už navždy spojen s na kost vyhublými tvářemi, jež vykukují zpoza plotu z ostnatého drátu; vietnamský konflikt zas nikdo neoddělí od záběrů otevřených helikoptér a jejich siluet rýsujících se proti zapadajícímu slunci v rytmu kytarových riffů Jimiho Hendrixe. I současné války na Středním východě už stačily získat vlastní kanonizovanou symboliku. Žádný se neobejde bez sebevražedných útočníků a min nastražených…


Rozděl a panuj

2. ledna 2012 v 12:23 Dokumenty
Josef Vít
Letošní výročí rozdělení našeho státu není kulaté, to bude až za rok. Přesto bych rád k tomuto tématu řekl pár slov dokud můžu.

Je faktem, že od dob první republiky bylo Slovensko slabším článkem naší společné republiky. Maďarští grófové neměli zájem na vzestupu Slováků, nakonec ani oni sami nijak nevynikali. Ani první republika se moc o rozvoj Slovenska nestarala. Proč by? Byli jsme kapitalistickou republikou, kde se musí každý postarat sám o sebe. Slováci dělali, co bylo možné, ale stále zaostávali za úrovní českých zemí. Možná i to bylo důvodem pro odtržení od nás v roce 1939. Hitler nepotřeboval silné protivníky a nacionalisté na Slovensku se chopili své první příležitosti.
Slovenské národní povstání podpořilo ideu čechoslovakismu a proto po válce všichni podpořili pokračování československého státu. Bylo tomu tak i proto, protože se nacionalistický stát zprofanoval podporou hitlerovského Německa. Slovenské divize na východní frontě nedělaly Slovákům čest. Samostatný Slovenský štát by po válce patřil spolu s Itálií mezi poražené. Proto také opětné spojení s Čechy napravilo pošramocenou pověst Slovenského štátu.
Následné spolužití s Čechy za doby komunismu nacionalistickým tendencím nesvědčilo. Slovenský nacionalismus se znovu objevil po vítězství demokracie u nás. Začalo to nevinně spojovací čárkou v názvu a pokračovalo v dalších tahanicích o název společného státu. Tím to však neskončilo. Slovenský nacionalismus a řeči o odtržení od Čechů nabíraly na síle.
Trvalo dost dlouho, než českým politikům došla trpělivost. S nástupem Václava Klause k moci se začaly ozývat hlasy i z české strany. Začalo se tím, že většina peněz ze státního rozpočtu za komunistů šla na industrializaci Slovenska. A skutečně se v těch letech stavělo více nových továren na Slovensku. Slovensko se stávalo vyspělou průmyslovou zemí. To vše za pomoci peněz ze společného státu. Nikdo už neupozornil na to, že se sice staví více na Slovensku - ale byl to stále náš stát a daně z těchto podniků šly do federálního rozpočtu. Ale propaganda zapracovala a v Českých zemích se začalo rozšiřovat povědomí : "když chtějí, tak ať jdou".
Na Slovensku vládl nacionalista Mečiar a v Čechách pragmatik Klaus. Nakonec se oba domluvili a ke dnu 31. prosince 1992 rozdělili náš stát na dva samostatné státy. Udělali to bez souhlasu lidí. Ačkoli média upozorňovala na to, že na Slovensku je pro odtržení jen menšina nacionalistů, navíc podporovaná nacionalisty ze zámoří, nikdo neposlouchal. Nikdo nepodpořil hlasy požadující na Slovensku referendum o odtržení ze společného státu. Média, teď už v majetku soukromých vlastníků, podporovala odtržení. Oni věděli, jak by referendum skončilo a proto ho nesměli připustit. Nic nesmělo ohrozit záměr těch, co tahali za nitky v pozadí. Československo bylo jen první na řadě.
Pokračování snah o rozdělení a panování byla Jugoslávie. Ta byla novým pánům trnem v oku. Svobodná a silná Jugoslávie navíc ve vlivu fungujícího socialistického státu byla mnohonárodnostní stát. Tam nebyl problém zasít semena národnostní nenávisti. Vedoucím a tmelícím prvkem bylo Srbsko. S tím začali. Nejprve podporou původně teroristické organizace, ze které se škrtem pera stala osvobozenecká demokratická armáda v Kosovu. Již před odtržením Kosova se probudilo fašistické Chorvatsko a začalo s čistkami Srbů. Chorvati odjakživa nenáviděli Srby. A jejich nenávist je spojila za druhé světové války s Hitlerem. Protože obyvatelstvo v Jugoslávii bylo silně promíchané, i v Chorvatsku žilo mnoho Srbů. Za druhé světové války Chorvaté nahnali Srby (včetně cikánů a židů) do koncentračního tábora Jasenovac, kde zmasakrovali nejhrůznějším způsobem 600 tisíc Srbů. V devadesátých letech se rozhodli ty přeživší Srby vystěhovat z jejich nového, chorvatského, státu. Že to vystěhovávání bylo podobné více genocidě, je jen náhoda. Stejně jako to, že se poslanci v chorvatském parlamentu zdraví zdviženou pravicí (možno vidět na You Tube). Jestli při tom říkají Sieg hail - nevím. Chorvatsko, stejně jako Slovensko, spojení s protihitlerovským státem zachránilo před sankcemi vítězů války. Zajímavé na věci bylo, že Chorvaty už dávno před začátkem konfliktu vyzbrojovala německá tajná služba BND. "Německá tajná služba vedená Klausem Kinkelem začala v roce 1981 intenzivní kampaň k rozvrácení Jugoslávie" (E. Schmidt-Eenboom, Der Schattenkrieg, Econ Verlag, Düsseldorf 1997). Je vidět, že stará láska nerezaví.
Stejnou politiku zkoušeli i na Rusko. Vybrali si na to opilce Jelcina, který dělal všechno proto, aby se Rusko rozdělilo na stovky malých státečků podle stejného nacionálního klíče. Všichni malí gubernátoři v post sovětských republikách chtěli být samostatní. Samozřejmě, když seděli na ropě a čekalo by je bohatství od amerických naftových společností. Že by jejich národy chcípaly hlady, je nezajímalo. Naštěstí se Jelcin dříve uchlastal, než stihl provést svůj plán na destrukci Ruska. Nový pán v Kremlu už nezobal z ruky americkým naftovým společnostem a rozhodl se naftu zachránit pro Rusko. Začal omezovat všechny ty nafto-barony a nemazlil se nimi. Když se Chodorkovskij rozhodl prodat svůj podnik, získaný za Jelcina Američanům, tak ho dal zavřít. Putin zachránil Rusko před parcelizací a rozprodáním národního bohatství cizincům. Proto ho tak nenávidí a pomlouvají.
Stejně je to s Běloruskem. Ani tam nepustili západní nadnárodní koncerny a nenechali si rozkrást stát. Proto také v Bělorusku není demokracie. Nevadí jim, že v Bělorusku dostal Lukašenko ve svobodných volbách podporu přes 70% voličů. A není se co divit, vždyť je tam mnohem vyšší životní úroveň než na Ukrajině a dokonce i v Rusku.
Rusko a Bělorusko byly jediné, které se zachránily před ovládnutím od mezinárodního kapitálu. Jugoslávii - tedy Srby - museli přesvědčit humanitárním bombardováním.
Jen my jsme šli do chomoutu sami, dobrovolně a s muzikou.
Takže - na závěr mého článku Rozděl a panuj už víme, kdo inicioval a jak proběhlo rozdělení - ale kdo tady panuje?
Z rozdělení Československa měli největší zisk Němci. Jak jsem uvedl výše, média prosazovala rozdělení státu. Není bez zajímavosti, že česká média jsou plně v německých rukou. Po rozdělení se do země navalil německý kapitál. Jeho největším úspěchem byla mladoboleslavská automobilka, kaolinky, cementárny, vápenky, kamenolomy (které už dostali před začátkem privatizace). Německý Siemens koupil i plzeňskou Škodovku. Ale po vykradení škodováckých archivů se stáhl domů a svého velkého konkurenta zlikvidoval. Po celé zemi jsou rozprostřené stovky, možná tisíce podniků, patřících německému kapitálu. Německé podniky u nás vykořisťují naše dělníky, vytvářejí u nás obrovské zisky, ale neplatí tady daně. Ty platí doma v Německu. Zato tady platí pětkrát menší mzdy, než u nich doma. Není to nádherný kšeft? Horší je to s námi, my jsme plně závislí na německé ekonomice. Spolu s ní stoupáme, spolu s ní padneme. Myslím, že Hitler by měl radost, více by si ani nemohl přát.
V Kosovu mají Američané největší vojenskou základnu. Srbsko je na kolenou a nová zprofanovaná vláda prosí o vstup ke svým katům. Ti stále stupňují svoje požadavky aby dále pokořili Srby.
Jak je to v Chorvatsku nevím, ale v Rusku zřejmě ostrouhali. Naštěstí ještě jsou národy, které se dovedou ubránit - když mají správné a nezkorumpované vůdce. Ovšem to nejsou demokraté.



zdroj: http://dolezite.sk/Rozdel_a_panuj_229.html#ixzz1iIX4mLWR

JAPONSKO A ČÍNA ODMIETLI DOLÁR

2. ledna 2012 v 12:22 Dokumenty
Japonsko a Čína se dohodly na používání národních měn namísto US dolaru v obchodních transakcích mezi japonskými a čínskými firmami. Dohodu v Pekingu uzavřeli ministerský předseda Japonska Yoshihiko Noda a čínský premiér Wen Ťia-pao. Jednalo se o první oficiální návštěvu japonského premiéra v Číně od jeho inaugurace ze dne 2. září tohoto roku.
S ohledem na probíhající hospodářskou krizi, která postihla eurozónu, ztrácí americký dolar i euro svou pozici na globálním trhu. Dohoda o širším používání národních měn při dvoustranných obchodních transakcích mezi Japonskem a Čínou bude mít velmi pozitivní dopad na hospodářský vývoj obou zemí, očekávají odborníci.
V průběhu bilaterálních jednání mezi Yoshihiko a Wen Ťia-paem rovněž učiněna dohoda o koupi čínských státních dluhopisů Japonskem a rovněž dohoda o dvoustranné hospodářské spolupráci mezi oběma zeměmi. Čínská vláda přísně kontroluje prodej svých dluhopisů a přísně si vybírá, které z cizích zemí poskytne příležitost je získat. Navzdory tomu, že Japonsko bude moci koupit jen přísně omezený počet čínských státních dluhopisů, může být tento systém považován za velmi důležitý krok v rozvoji japonsko-čínských ekonomických vztahů. Mezitím Čína sama nedávno koupila další japonské státní dluhopisy.


zdroj: