Za tolik hanby plakat nedovedu.
Tlučení na výra je slovo.
Tak špatná pravda a tak krásná řeč.
(Jan Skácel)

Ostatní

Perlička

2. května 2014 v 2:03
Podívejte se na přiloženou fotku a hráče v drezu č. 44. Nepřipomíná vám někoho?



Michelle Obama se narodila jako Michale Ramsey. Ramsey, hrál za Beavers státu Oregon v letech 1981-1983. Číslo jeho trička bylo 44.

Později změnil pohlaví a změnil se v Michelle Ramsey, která se provdala za Baracka Obamu a adoptovala s ním dvě dcery. Obama se proměnil ve 44 prezidenta Spojených Států.
Samozřejmě nelze to tvrdit na 100%. Zfalšovat se dnes dá všechno. Je to taková perlička.

Holocaust včera, dnes a zítra

15. dubna 2012 v 1:51



Globální vyvražďovací plán

Fotky na zdi

4. listopadu 2011 v 8:24
Dovolím si zde odkázat na fota jednoho uživatele FB.
Mají rozhodně co říct.

Například:
Americkí veterán Scott Olsen, ktorý 2x bojoval v Iraku a vrátil sa domov nezranený, bol dňa 25.10.2011 v tábore hnutia Occupy Oakland, ktorý polícia brutálne rozohnala. Pri policajnej akcii bol postrelený gumovým projektilom priamo do hlavy. Momentálne leží v nemocnici v kritickom stave. Je členom občianskych iniciatív Iraq Veterans Against the War a Veterans for Peace (irackí veteráni proti vojne a Veteráni za mier).
Vše zde:

Jak se zbavit exekutora

3. července 2011 v 11:10
Ví to vlastně každý, kdo se danou problematikou zabývá. Jen se o tom raději moc nemluví. Jestliže má někdo na krku exekutora, není nic jednoduššího, než se jej zbavit podáním návrhu na insolvenci.
Neriskujete tím vlastně vůbec nic, a ještě dostanete čas na zašantročení majetku. "Je to určitě problém, kterým by se měla začít co nejrychleji zabývat současná politická reprezentace. Jasná pravidla pro vztahy mezi věřiteli a dlužníky tvoří významnou součást podnikatelského prostředí a právní stability" říká kupříkladu známá pražská advokátka a konkurzní správkyně Světlana Semrádová - Zvolánková.

Exekuce má stop při podání návrhu

Nový insolvenční zákon přinesl rozhodně spoustu pozitivních změn. Ale také řadu úskalí. Například věřitel, který se domáhá uplatnění své pohledávky cestou exekuce, může kvůli insolvenčnímu řízení přijít zkrátka. A to i přesto, že má v ruce právoplatné soudní rozhodnutí. Před přijetím insolvenčního zákona se exekuce, případně výkon rozhodnutí, nemohly provést po prohlášení konkursu. Nyní se nesmí provést od zahájení insolvenčního řízení, což je od podání insolvenčního návrhu. A tato významná změna nahrává nejrůznějším podvodům. "Ve značném množství případů nakonec konkurs vůbec vyhlášen není. Jenže po tu dobu, než soud rozhodne, exekuční soud nemůže exekuci provádět. Takže dovedeno ad absurdum, přijde - li soudní vykonavatel nebo exekutor do firmy, která bude mít elektronický podpis, než stačí všechno oblepit, tak povinný vyplní návrh na úpadek, ten je do hodiny zveřejněn, a v tu chvílí musí exekutor odejít," popisuje možnosti místopředsedkyně Krajského soudu v Praze Martina Kasíková. Že nejde o plané teoretizování, ale o běžnou praxi, jak se exekutorovi vyhnout, dokládají i konkrétní příklady. "Mému klientovi došel exekuční příkaz. Okamžitě jsme podali návrh na zahájení insolvenčního řízení, takže se exekuce musela přerušit," uvádí pražský advokát Otakar Kracík.
Od chvíle, kdy insolvenční rejstřík návrh zveřejní, se nesmí provádět žádné kroky k realizaci exekuce. Exekuce se může pouze nařídit, to znamená vydat usnesení o nařízení exekuce, doručit je, rozhodovat o odvolání proti nařízení exekuce - může se tedy konat pouze listinná část. Nemohou se ale vydávat exekuční příkazy. Jedinou výhodou je, že blokace majetku dlužníka nastupuje v okamžiku doručení o nařízení exekuce, takže od té chvíle by neměl povinný svůj majetek převádět. Podáním návrhu na insolvenci se tato blokace neruší. V praxi ovšem nemusí exekutor ve chvíli doručení o nařízení exekuce vědět o veškerém majetku dlužníka, takže se dlužníkovi otevírá prostor pro zcizení majetku, o němž exekutor neví. O závažnosti problému svědčí i to, že když liberecký podnikatel Aleš Vébr popsal tuto fintu na svém webu, chtěli jej exekutoři žalovat pro nabádání k trestnému činu.

Věřitel musí sledovat insolvenční rejstřík

Za kratší konec ovšem tahá věřitel, který se domáhá svých práv výkonem rozhodnutí či exekucí i z toho důvodu, že oproti zákonu o konkursu a vyrovnání se zásadně změnila informační povinnost. "Jakmile se dlužník dozví, že je podán návrh na exekuci, podá na sebe návrh na insolvenci, a zveřejněním návrhu tuto exekuci stopne. Tím pádem se z exekučního věřitele stává věřitel jako každý jiný. Musí se přihlásit v běžných lhůtách, které jsou dnes výrazně kratší, a sám by si měl sledovat v insolvenčním rejstříku, zda na jeho dlužníka nebyl dán návrh na konkurs," říká Kasíková. Informace o podání návrhu zveřejněná v insolvenčním rejstříku totiž nahradila dosavadní povinnost soudu doručovat zúčastněným osobám usnesení o zahájení konkursu. Věřitel by měl tedy co nejčastěji sledovat insolvenční rejstřík, aby nepropásl lhůtu k uplatnění pohledávky. "To je pro mne největší slabina celého řízení. My to děláme tak, že v okamžiku zjištění informace o návrhu na insolvenční řízení, pošleme tuto informaci exekutorovi. Jestli on to sdělí věřiteli, to už je jeho věc." Kasíková ovšem zároveň dodává, že dotyčný soud informuje oprávněného či exekutora nad rámec zákonné povinnosti. "Musím říci, že insolvenční zákon je do značné míry oslabením v postavení exekučního věřitele. Pro věřitele, ale i pro orgány, které provádějí exekuci, je to velmi nepříjemné, protože musíme v každém okamžiku zjišťovat, zda právě není zveřejněn návrh na insolvenci. Stejně tak by se měl podívat do insolvenčního rejstříku i každý exekutor před tím, než jde provést nějaký úkon," kritizuje Kasíková současnou úpravu.

Dlužníkovi vyhovuje právní vakuum

Na další problém upozorňuje Zvolánková. "Návrh na zahájení insolvenčního řízení se musí objevit v insolvenčním rejstříku do dvou hodin. Podání návrhu ale neznamená, že ještě bude konkurs na majetek dlužníka prohlášen. Záleží na posouzení soudu, ale například i na tom, zda byly přílohy k návrhu sepsány bezvadně." A čím delší prostor mezi podáním návrhu a rozhodnutím o prohlášení konkursu na majetek dlužníka existuje, tím více má pochopitelně dlužník času na ulití majetku. "Návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka může odmítnout soud z formálních důvodů pouze za předpokladu, jestliže je podán špatně samotný návrh. Pokud se týká příloh, ty může dlužník na vyzvání soudu doplnit. To ale zabere čas, protože posouzení všech náležitostí nutných k rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka je poměrně náročné. Narůstá tak časový prostor mezi dobou, kdy exekutor či soudní vykonavatel nemůže činit žádné kroky, a chvílí, kdy je v případě prohlášení konkursu jmenován insolvenční správce," vysvětluje Zvolánková. Na tento problém upozorňuje i Kasíková. "Než je jmenován insolvenční správce, může skutečně k zcizování majetku docházet. Nemluvě o tom, že exekutor může vyvíjet daleko větší tlak při zajišťování majetku, než insolvenční správce." Jenže to znamená ochotu insolvenčního správce vůbec s exekutorem spolupracovat. "Ještě se mi nestalo, že by mne o tuto spolupráci například při zjišťování a zajišťování majetku dlužníka insolvenční správce požádal," říká exekutor Igor Ivanko. "Ale nejenom to. I když včas přihlásím pohledávku exekučního věřitele, insolvenční správce mi ji pokaždé popře. Přestože má na rozdíl od ostatních věřitelů exekuční věřitel v ruce pravomocné rozhodnutí soudu."

Zákon konkursním podvodům nezabránil

Snaze vyšachovat věřitele domáhajícího se svých závazků exekucí či výkonem rozhodnutí nahrává i nová definice předlužení. "O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Nemusí být tedy splněna podmínka splatnosti takových závazků," cituje Zvolánková insolvenční zákon. Stačí tedy, aby dlužník ohodnotil své závazky ve vyšší hodnotě než je jeho majetek, a už má pádný důvod na sebe podat samodlužnický návrh, jakmile se dozví, že je vůči němu vedena exekuce. Obzvláště v takových případech, kdy má dlužník majetek, který se nesnadno oceňuje, například nemovitosti či cennosti, bude trvat nějakou dobu, než soudní znalec majetek ocení, aby mohl soudce rozhodnout o tom, zda
konkurs vyhlásí, či nikoli. Opět se zde tedy nabízí prostor k tomu, jak majetek zcizit. Teoreticky dokonce nic nebrání ani tomu, aby se dlužník domluvil se spřátelenými subjekty, které uplatní fiktivní pohledávky, aby poškodil věřitele, který se svého práva domáhá exekucí. V insolvenci totiž dochází k poměrnému uspokojení věřitelů.
Takový postup však v sobě nese i značné riziko, především finančního postihu. "Je pravda, že Češi jsou vynalézaví, a že každý zákon lze nějakým způsobem obejít. Jestliže však bude subjekt, který podal neoprávněnou pohledávku dohledatelný, může počítat i s výraznými sankcemi." Jenže to má i své úskalí. Dlouholetý a finančně náročný spor o sporné pohledávky může prvotního exekučního věřitele zruinovat dřív, než bude vůbec konkurs ukončen.

Byznyspohádka o dvou českých ševcích

20. dubna 2011 v 13:08
Radek Zachariáš a Erik Lawart na Felbabce oživili pradávné řemeslo. Českým politikům, manažerům a bankéřům šijí nástroje k chůzi na míru.
kráceno
Za sedmero horami a sedmero řekami mezi Berounem a Hořovicemi leží malá vesnička Felbabka. Žije tam 227 obyvatel, hraje jedno fotbalové mužstvo v deváté nejvyšší lize a pracují dva ševci: Radek Zachariáš a Erik Lawart. Z cihlového domečku na západním úbočí vrchu Ostrý se Radek a Erik rozhodli dobít svět. Jejich zbraněmi jsou kladívka, cvikací kleště, šídla - a hlavně láska k pradávnému řemeslu. Ostatně pánové mluví o botě jako jiní o milence: "Musí být krásně vypasovaná, mít šmrnc a nádherný ksicht. Hlavně žádné důchodky!"
První rada, chcete-li na míru šité boty: pořiďte si opravdu spolehlivou GPS navigaci.
Ševcovství Zachariáš & Lawart v ničem nepřipomíná parfémem provoněné butiky v Pařížské ulici. Po ránu to na Felbabce sice voní čerstvě namletou kávou, pak už ale po zbytek dne převládá pach potu a kůže. A přesto má jejich dílna v posledních letech pro požitkáře z celé republiky podobný význam jako Santiago de Compostela pro katolíky. To, že "joie de vivre" je v 21. století svým způsobem také náboženství, nelze zpochybnit.
I když pár rozdílů by tu bylo: z pražské Národní třídy do Santiaga to nepřetržitou chůzí trvá zhruba měsíc. Než vám Zachariáš a Lawart předají finální produkt, uběhne měsíců hned pět. Navíc na konci české verze Svatojakubské cesty nečeká na vytrvalého poutníka zproštění od hříchů, ale unikátní boty. Místo v nebi vám sice nezajistí, ale jak říká Lawart, budete mít alespoň dobrý pocit z toho, že nepodporujete nějakou čínskou továrnu, kde od rána do večera dřou děti. Navíc přispějete na to, že v Česku zůstane opravdové tradiční řemeslo. A co se toho nebe týče, mít stejný rozmar jako papež, je docela dobrý předpoklad...
"Všichni dnes chtějí chodit na vejšku, být řediteli zeměkoule," stěžuje si mezi stehy Zachariáš. Přitom se dá řemeslem velmi dobře uživit - za předpokladu, že ho člověk dělá na vrcholné úrovni. Oxfordy, Derby a Double Monk Strapy z teletiny, rejnoků, žraloků, krokodýlů, pštrosů, hadů a ještěrek odcházejí na nohou manažerů, bankéřů a podnikatelů. Své kopyto má u Zachariáše a Lawarta i ministr zahraničí Karel Schwarzenberg.
Zájem o boty z Felbabky je tak velký a čeští zákazníci tak nedočkaví, že se ševcovství již brzy bude muset rozšířit. Expanzi do Pánské pasáže, která se co nevidět otevře v Praze Na příkopech, však mladí řemeslníci odmítli: "Abychom mohli dělat opravdu hezké věci, musíme žít v hezkém prostředí." A tak zatím zůstanou na Felbabce, za sedmero horami a sedmero řekami, mezi Berounem a Hořovicemi. Na místě, kam si česká elita jezdí pro boty - tedy pokud má opravdu spolehlivou GPS navigaci.
Video:
Celé ZDE:

"MOHU TĚ OBEJMOUT- ZADARMO"

16. února 2011 v 12:02
"MOHU TĚ OBEJMOUT-ZADARMO"

TOTO VYMYSLELI STUDENTI V DÁNSKU - přidáte se?

PS: Pozor na kapsáře

Video:

svetl.3

Free Hugs Campaign - Official Page (music by Sick Puppies.net )

http://www.youtube.com/watch?v=vr3x_RRJdd4

FREE HUGS in Cheb, Czech Republic

http://www.youtube.com/watch?v=OikxfuZ4TVo

Free Hugs - Brno

http://www.youtube.com/watch?v=gJfbtjiAPKk

FREE HUGS - Plzeň

http://www.youtube.com/watch?v=G8BM0_bZzsI

Free Hugs Amsterdam

http://www.youtube.com/watch?v=9BE1YqDYlLo

Free Hugs Scotland

http://www.youtube.com/watch?v=KgzBrxXwzdI

Free Hugs in China!

http://www.youtube.com/watch?v=BLImQtyjI10

Free Hugs - Shibuya Tokyo - another True Story

http://www.youtube.com/watch?v=nNooFXV-OYc

Free Hugs Hamburg

http://www.youtube.com/watch?v=bPmiU4pfUWc

free Hugs - World

http://www.youtube.com/watch?v=WaLqr5XqUCo

Svět tajných spolků

29. listopadu 2008 v 8:31
Svět tajných (uzavřených) společností

Chyba! Odkaz není platný.



V západní (euroamerické) kulturní a duchovní tradici je třeba se zmínit zejména o následující linii (triádě) tajných (uzavřených) společností : templáři - rosekruciáni - zednáři.

1) Templáři (Milites Templi, Fratres militiae Templi) - rytířský duchovní řád řídící se řeholí sv. Augustina, založen v roce 1119 v Jeruzalémě poblíž někdejšího Šalomounova chrámu ("templu") francouzskými šlechtici k ochraně poutníků v Palestině, ve 13. století nabyl obrovského bohatství, v tomto století byl rovněž zaveden do českých zemí, v roce 1312 zrušen kvůli obvinění z kacířství a okultismu, velmistr Jacques (Jakub) Molay 1314 upálen, majetek zkonfiskován ve prospěch francouzského krále Filipa IV. - Sličného, znakem templářů byl červený kříž ve stříbrném poli, templáři oblékali bílý plášť s červeným osmihrotovým křížem (symbolem mravní čistoty a utrpení pro víru) vlevo na prsou.

2) Rosenkruciáni či rosikruciáni (bratři Růžového kříže) - mezinárodní tajné společenství osob intelektuálně velmi pokročilých, zabývající se bádáním a věděním, studiem přírody, vývojem technologií, bájný zakladatel ze 14. století Christian Rosenkreuz, první veřejné vystoupení v letech 1614 - 15, hnutí se rozšířilo v 17. století zejména v Německu a v Anglii, někteří jeho stoupenci našli později útočiště v zednářských lóžích, k rosenkrucianům např. patřili Joachim Jungius - Jungem (přírodovědec, lékař a matematik) či Michael Maier (filozof, lékař a sekretář císaře Rudolfa II.), co se týče takových osobností jakými byli J. Á. Komenský, R. Descartes či G. W. Leibniz, o tom vládnout určité pochybnosti, rosenkruciáni měli ve svém znaku kříž (symbol oběti a smrti) a růži (symbol lásky a života).

3) Svobodní zednáři (Free - Masons), Královské umění - společensko - etické a charitativní hnutí náboženského a mystického založení, vzniklo v Anglie v 18. století (1717), dnes největší tajná mezinárodní společnost, mající více než 6 milionů členů, jen ve Velké Británii se předpokládá 475 000 svobodných zednářů a 8500 lóží (Právo, 6. 11. 1996). Jde o převážně výhradně mužské společenství, i když egyptské zednářství (založené hrabětem Cagliostro) a francouzské zednářství znají smíšené i výlučně ženské lóže.

Hlavní zednářské rity :

- anglosaský, yorský ritus (obřad) - konzervativní proud zednářství, uznává autoritu Spojené velké anglické lóže (Grand Lodge of England), asi 9O% zednářů ,

- francouzský ritus - autorita lóže Velký Orient Francouzský (Grand Orient de France), rozvíjí činnost i u nás, 17. 11. 1990 byla totiž v Praze slavnostně znovuotevřena zednářská lóže Řádná a dokonalá lóže Comenius 17. 11. 1989 ,

- skotský ritus - autorita Velké lože Francie, k tomuto ritu patři např. Spojené velké lóže Německa ,

Další rity - opravený skotský ritus (křesťanský), ritus soupeřivost, egyptské rity Misraim či Memphis, smíšený řád Lidské právo, francouzská Velká ženská lóže a další. Např. Židé se soustřeďují v nezávislém řádu B´nai B´rith (Synové smlouvy) - založen v New Yorku v roce 1843 židovskými emigranty, zaujímá krajně pravicový a sionistický postoj, působí i v Evropě.

Zednářské lóže mají 3 základní stupně - učedník, tovaryš a mistr zednář (Modré lóže), po dosažení třetího stupně může mistr zednář pokračovat dále např. v yorském či skotské ritu, které mají dalších 29 stupňů, nejvyšší stupeň zasvěcení je tedy 33. stupeň. Dvacet devět stupňů je rozděleno do čtyř skupin - Lóže dokonalosti (4. - 9. stupeň), následuje sdružení Růžového kříže, Rada Kadoše a Křižovníci. Chrám vrchní rady je poslední, 33. stupeň. Má sídlo v americkém Washingtonu na adrese Severo - západní ulice mezi "R" a "S" ulicí. Francouzský ritus má 21 stupňů, přičemž jeho 6. stupeň odpovídá 18. stupni ritu skotského.

Základní zednářské symboly - vševědoucí oko (symbol Nejvyšší bytosti), pyramida bez vrcholu (nedokončený Šalomounův chrám) a pracovní nářadí i oblečení za účelem dostavby chrámu - úhelník, kružítko, krokvice, zednářská lžíce (spojovací schopnost malty jako symbol bratrské lásky spojující lidstvo), zástěra (symbol čistoty a nevinnosti), rukavice (symbol síly a moci), fez. Další symboly, znaky a objekty - svícny, sloupy, trůny, oltáře, plamenný meč, schránka úmluvy, vějíře, různá semena, hadi, rostliny, lvi či sfingy, slunce, měsíc, hvězdy, písmeno G (ve významu Geometrie, řecké Gnosis - poznání, Gravitace, Génius, Generace či Velký architekt - God) a mnoho dalších.

V posledních 270 letech se zednářům připisuje značná ekonomická, politická, vojenská a kulturní úloha. Z vládců a politiků k nim prý patřili - Edward VI, Edward VII, Jiří VI, Friedrich Veliký, Jiří I (Řecko), Stanislaus II (Polsko), W. Churchill, většina amerických prezidentů (včetně R. Reagana a G. Bushe), z hudebníků - J. Haydn a W. A. Mozart, ze spisovatelů J. R. Kippling, Oscar Wilde, Mark Twain, A. S. Puškin, I. S. Turgeněv, L. N. Tolstoj, filozof Voltaire, lékař Sigmund Freud (člen vídeňské lóže řádu B´nai B´rith) a další. V řadách svobodných zednářů působili i členové obávaného bavorského (německého) Řádu iluminátů (1776 - 1785). Všeobecně je také znám skandál kolem italské lóže P - 2 (čili Propaganda - 2) vedené Liciem Gellim z roku 1981.

Z českých a slovenských osobností - J. Dobrovský, M. J. Sychra, P. J. Šafařík, F. Palacký, F. L. Čelakovský, F. L. Rieger, R. Štefánik, A. Rašín, K. Kramář, J. Stříbrný, prezident E. Beneš, dále četní architekti, přírodovědci, univerzitní profesoři (filozofie, práv, literatury), umělci (básníci, skladatelé, malíři, sochaři, herci) atd., a to údajně včetně některých současných osobností. Tradiční britské zednářství a tzv. regulérní lóže, které na ně navazují, jsou u nás nyní sdružené ve Velké lóži ČR. Tyto lóže mimo jiné odmítají členství žen, avšak v roce 1993 vznikla v České republice Velkolóže liberálního svobodného zednářství Humanitas Bohemia, sdružující smíšenou mateřskou lóži Dobrovský a její lóže dceřiné. Belgickou jurisdikcí řádu Lidské právo pak byla založena smíšená lóže Řetěz spojení. Pod patronací francouzského zednářství vzniká dokonce pražská výlučně ženská lóže (Nedělní LN, 20. 2. 1999).

Kromě zednářů však působí i jiné tajné společnosti. Existují i moderní organizace (společnosti) rosekruciánů např. moderní anglická rosekruciánská společnost byla založena v roce 1867 Wentworthem Littlem a navázala pak čilé styky s německými rosekruciány. Z britských rosekruciánů vzešla mimo jiné zasvěcenecká organizace Hermetický řád zlatého úsvitu v materiálním světě, Golden Dawn (1877 - 1939) - Woodman Mathers, S. L. Mathers, W. Westcott, Aleister Crowley - největší mág 20. století, irský básník William Butler Yeats, spisovatel A. Machen, novopohanství, zájem o tarok, byla podezřelá se spolupráce s nacisty (třeba z přípravy Hessova letu do Anglie) i s japonskými militaristy - spojenectví s japonskou buddhistickou mystickou organizací Zelený drak.

V Německu zejména Společnost Vrilu (vril je údajně všeprostupující energií, kterou mohou zasvěcenci ovládat pomocí hůlky) a Společnost Thule (Thule-Gesellschaf, podle pověstného útočiště Germánů, hlavní představitel Rudolf von Sebottendorff, šlo vlastně o krycí jméno řádu Germanenorden Walvater Svatého grálu), měly vliv na Adolfa Hitlera, idea nástupu nové rasy nadlidí, nadčlověka ("übermensch") - Neznámého nadřazence. Působily i další organizace, např. Společnost Edda (zaměřena na studium sbírky staré nordické islandské poezie), Ariosofická společnost (zaměřena na rozvoj arijských okultních věd) či novotemplářské řády O.N.T. - - Ordo Novi Templi (Řád nových templářů) či O.T.O. - Ordo Templi Orientis (Řád Východního chrámu). Jejich aktivity byly inspirací pro vznik Černého řádu SS a studijní skupiny Ahnenerbe (Dědictví předků), zabývající se studiem kulturního dědictví indogermánské rasy (arijců) - mystická stránka nacismu.

V současnosti se hovoří např. o působení Staršího řádu bratří Růžového kříže ve Francii a Apoštolské církve Růžového řádu v Belgii. V USA má zase působit velké okultní seskupení, šířící magii - Rosikruciáni, které je rozděleno do dvou nepřátelských skupin (AMORC a Společenství rosikruciánů-Rosecrucian Fellowship) . V roce 1995 se potom v Praze podle informací deníku Právo (9. 5. 1995) sešel Světový konvent Starého mystického řádu růže a kříže (AMORC - Antiquus Mysticus Ordo Rosae Crucis), který vždy po 108 letech střídá období veřejné i neveřejné aktivity (nyní veřejně působí od roku 1915, původní vedení - Američan Harvey Spencer Lewis). Imperátorem řádu byl tehdy (1995) Christian Bernard a administrátorem pro Českou republiku Manuel Brtník (již zemřel). Velká lóže jurisdikce českého a slovenského jazyka byla oficiálně ustanovena v dubnu 1997 a do jejího čela byl ve funkci Velmistra jmenován Michal Eben. Dnes má tento řád na našem území kolem 1500 členů. Rovněž u nás působí i třetí větev rosenkruciánů, která si říká Mezinárodní škola Růžového kříže (Lectorium Rosicrucianum) a je méně početná a méně úspěšnější.

Kromě již zmíněných řádů O.N.T. a O.T.O. existují i další tzv. novodobí templáři - - například Řád svatého Jiřího, Řád priorů Siona, Řád francouzských rytířů, Suverénní a vojenský řád Jeruzalémského chrámu, Obnovený řád templářů, Řád hospitalitů svatého Lazara Jeruzalémského, Řád vojenské federace Konstantina (katoličtí rytíři Byzance), Suverénní řád slunečního chrámu atd.

Nesmíme zapomínat ani na katolické řády, zejména na Tovaryšstvo Ježíšovo (Societas Iesu), jezuity, jejich řád byl založen v roce 1534 Ignácem z Loyoly, znak - - zkratka Ježíšova jména "IHS" v modrém (červeném) poli, kříž a tři hřebíky (vše v plamenné aureole); dále na Řád maltézských rytířů (johanité, Ordo Joanitarum, Ordo Melitensium), nejstarší katolický řád (počátky v letech 1030 - 1040, v roce 1119 přijali řeholi sv. Augustina, legalizovaný papežem Inocentem II v roce 1137), znakem johanitů je heroltský kříž v červeném poli, za štítem je umístěn osmihranný maltézský kříž (k maltézským rytířům se hlásí např. hrabě Černín, Karel Schwarzenberg - v letech 1990-1992 kancléř prezidenta ČSFR a rovněž k nim patřil nedávno zesnulý MUDr. František Lobkowicz); a konečně na Řád německých rytířů (Ordo Equitum Teutonicorum), založen v roce 1198, od roce 1929 byl organizován jako žebravý řád, v letech 1621 - 1939 měl sídlo v Bruntále, v současnosti obnovuje na Moravě svoji činnost.

Nejvíce spekulací ovšem vyvolává pro svou spjatost s frankistickou minulostí Řád Opus Dei (Dílo Boží), údajně usilující o nastolení diktátorského teokratismu (vlády kněží, katolického kléru). Řád byl založen v roce 1928 ve Španělsku, zakladatel - katolický kněz Josemaría Escrivá de Balaguer y Albas (svatořečen papežem Janem Pavlem II. v roce 2002, Katolický týdeník č. 42/2002), pobočky řádu vznikly ve Francii, Německu, Anglii, Itálii, USA, Kanadě a také v Asii a Africe, od roku 1949 je řád světským čili sekulárním institutem katolické církve (členové sekulárních institutů skládají sliby chudoby, čistoty a poslušnosti, ale navenek se neoddělují od běžného života, některé sekulární instituty jsou téměř zcela utajené), má vliv na univerzitní mládež, vědecký svět, administrativní aparát, státní i soukromý hospodářský sektor, je někdy označován za "Svatou mafii" - Octopus Dei (Boží chobotnici), v jeho rámci působí Kněžská společnost svatého kříže (Societas Sacerdotalis Santae Crucis), od roku 1982 je členem tohoto řádu sám papež Jan Pavel II., který do něj vstoupil bezprostředně jako personální prelátus.

Samozřejmě existují také další (třeba i nekatolické a nenáboženské) řády a pseudozednářská sdružení - např. Katarský rytířský řád, Řád koruny Stuartovců, Martinistický řád synarchie a s ním úzce spjaté synarchistické hnutím říše, založené v roce 1928, synarchie = vláda technokratů, přísně kontrolujících činnost politických stran (inspirace - "neznámý filozof" Loius Claud de Saint - Martin), Řád Brotherband (JAR), Oranžský řád (Severní Irsko, protestantský řád), Mezinárodní řád kabalistů, Společnost Johna Bircha, Lóže Prince Hall (černošská lóže), hnutí druidů, Společnost následovníků spícího proroka (Edgar Cayce), Éterická společnost, známý Ku-Klux-Klan (v USA) atd. Všechny lze jen stěží vyjmenovat.

Avšak opomenout nesmíme Rotary kluby - první klub založil v roce 1905 v Chicagu Paul Percy Hariss, dnes působí 25 000 klubů s 1 200 000 členy ve 180 zemích, podmínkou členství je dobrá pověst a dobré postavení, centrála rotariánů je v USA v Evanstonu ve státě Illinois (Mladá fronta, 23, 4. 1994). Na podobných principech vznikají i mladší Lion´s (Lví) kluby, první Lion´s Club byl založen v roce 1917 opět v Chicagu, a to Malvinem Jonesem, Loin´s kluby jsou také sdružené do celosvětové organizace a i u nás takovýto klub vyvíjí svou činnost - ve vedení českého Lion´s klubu působí např. (bývalý) ředitel Všeobecné zdravotní pojišťovny Jiří Němec a (bývalý) generální ředitel České televize Jakub Puchalský (Právo, 30. 3. 1998).

U moderních rosenkruciánů, u Zlatého úsvitu, u některých svobodných zednářů a členů Antroposofické společnosti (založil ji R. Steiner, 1913), u G. I. Gurdijeva (působil i v Institutu pro rozvoj člověka ve Fontainebleau - Francie) lze vysledovat určité vazby na Theosofickou společnost (založenou H. P. Blavatskou, H. S. Olcottem a W. Q. Judgem v New Yorku v roce 1875), která významnou měrou přispěla k zformování hnutí New Age (Marathon, č. 2/1998). A prý mnoho celosvětových organizací a ideových center globalismu (zde nutno odlišit objektivní proces globalizace od subjektivní ideologie globalismu) se nachází pod vlivem hnutí Nového věku - např. OSN , UNESCO, Světová rada církví, Fordova nadace, Rockefellerova nadace, Výbor pro mezinárodní vztahy (CFR, americká soukromá organizace, byla založena v roce 1921, v současné době má více než 3500 členů - teoretiků, politických osobností a podnikatelů, mimo jiné vydává vlivný časopis o zahraniční politice Foreign Affairs), Bilderbergský klub (Bilderberg Group, mozkové centrum mnohonárodních sdružení - tzv. Koalice globálních investorů čili KGI, založen v roce 1954, zakladatel - princ Bernard, manžel holandské královny), Trojstranná komise (TC, založena v roce 1973, pobočka a dědic Bilderbergského klubu, sdružuje významné osobnosti korporací, bank a politických stran USA a Kanady, Západní Evropy a Japonska), Římský klub či již zmiňované Lion´s kluby a Rotary kluby. Mnozí tam prý sní o Světové ústavě a Světové vládě (The World Constitution and Parlament Association - WCPA a The World Constituent Assembly). Proto někteří, zvláště křesťané (např. M. Basilea Schlinková, Martin Herzán či PhDr. Radomír Malý), se obávají nějakého světového spiknutí (vedeného převážně svobodnými zednáři, údajně vlastnícími klíč či pečeť k Apokalypse), možná neprávem, možná právem ... Mimochodem tzv. spiklenecká (konspirační) teorie dějin např. inspirovala Umberta Eca k napsání jeho druhého světoznámého románu "Il pandelo di Foucault" z roku 1988 (česky např. "Foucaultovo kyvadlo", Odeon, Praha 1992).

Literatura :

Hans Baum, Robert Prantner - Svobodné zednářství a Církev, Matice cyrilometodějská s. r. o., Olomouc 1999

Jacques Bergier, Louis Pauwels - Jitro kouzelníků, vydaní druhé, reprint, Nakladatelství Svoboda, Praha 1990

Hans Giesen - Kniha Zjevení apoštola Jana, Karmelitánské nakladatelství, s.r.o., Kostelní Vydří 1999

Jacques Doukhan - Křik nebes : prorocká studie knihy Zjevení, Advent - Orion, s.r.o., Praha 1999

Josef Glückselig - Tajné společnosti, vydavatelství Magnet-Press, Praha 1993


Nicholas Goodrick-Clarke - Okultní kořeny nacismu, Rakouští a němečtí ariosofisté (1890-1935), Tajné arijské kulty a jejich vliv na nacistickou ideologii, Votobia, Praha 1998

Martin Herzán - Totalitní světovláda, Fakta a důkazy o zákulisí světové politiky, lidských právech a globalizaci, MKS, Třebíč 2000

Horst Kischke, Hellmut Andicz, Josef Haubelt - Svobodní zednáři, mýty, výmysly, skutečnost a výhledy, ETC Publishing, Praha 1997

Jitka Lenková - Spiknutí mocných s.r.o., nakladatelství AOS Publishing a nakladatelství Interkozmos, Ústí nad Labem 2000

Peter Francis Lobkowicz - Legenda svobodných zednářů, Ivo Železný, nakladatelství a vydavatelství, spol. s r.o., Praha 1996

René Fülöp-Miller- Moc a tajemství jezuitů, kulturní a duchovní dějiny, RYBKA PUBLISHERS, Praha 2000

Karol Ondriáš - Všeobecné kecy, fakta a nezodpovedané otázky, Polygrafia SAV, Bratislava 1997

Jiří Pořízka - Řád maltézských rytířů (z Palestiny na Via Condotti), Alka Press a Knižní klub, Praha 1997

Radko Pytlík - Svobodní zednáři v Praze, Obrys - kmen, týdeník pro literaturu a kulturu, č. 21/99

Kryštof Sládkovský - Dočasná porážka socialismu v Evropě očima současníka - podnět k historické analýze (Osudy socialismu IV), Orego, Dr. Milan Havlíček, Praha 1999

Anton Szanay - Úloha katolické církve v epoše fašismu, vydal JUDr. Jaroslav Weber ve spolupráci s Volnou myšlenkou, Olomouc 1996

Eugen Weber - Apokalypsy : proroctví, kulty a chiliastické představy

v průběhu staletí, Edice 21, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1999

samé prachy

29. listopadu 2008 v 8:00

Při jednom z mých posledních rozhovorů s Miroslavem Dolejším jsem byl informován o úmyslu jistých bankéřů položit světový měnový systém, v případě že Amerika opustí Izrael. Bylo to někdy roku 2000, a tedy i před "9/11".
Dnes jsem přesvědčen, že pohrůžka vyvolaná danou pohnutkou byla planá a pouze chytře vymyšlená jako jeden ze strašáků. Finanční systém se totiž pokládá sám a nevyhnutelně.
Občanům mohou vytanout na mysli závratné dluhy, které všechny státy u světových bankéřů mají. V případě USA je to dnes asi 8 trilionů dolarů, přičemž zvýšení působí nevyhnutelně válečné výdaje na účet okupačních válek proti Iráku aAfganistanu, které dle zprávy demokratů v US Kongresu dodnes stály 1,5 trilionů$. Ale tam osud měnového systému v podstatě neleží. Dluhy mohou unést a odnést ještě na prohnutém hřbetě občané a jiní daňoví poplatníci (korporace). U nás v Čechách a na Moravě odpad a dopad válečného rozjaření Bushlandu pociťuje každý ve spirále stále stoupajících životních nákladů. I to je ale jen daň servilnosti vasalů "nejmocnější ekonomie světa".
Rovnováha finančního systému je jistě narušena nesmyslnými válkami, astronomickými půjčkami a kolosálními výdaji na korupci vlád i podnikané vládami samotnými. Zásadní příčina dnešního řícení je ale staršího data, a leží ve dvou podstatných "národohospodářských" idejích, a sice:
a/ že peníze nemusí být podloženy zlatem a co daleko horšího
b/ že peníze byly učiněny zbožím.
Podle převládnuvších národohospodářských teorií zlato ztratilo svůj význam jako podklad měny před a po Druhé světové válce. Nápad se samozřejmě hodil bankéřům světa, poněvadž byl odložen (ne li zašantročen) realistický "metr".
Zlatu se vytýkalo, že leží "bez užitku" v tresorech světa, a bylo ho kolem dvacet dva tisíc tun. USA a Kanada tedy opustily "gold standard" už v roce 1933.
Jistěže se nezapomnělo na podivuhodnou barvu a kovový, trvalý lesk zlata, který člověka přitahoval od počátku existence, a definitivně od historie Egypta a Sumeru nějakých 4000 let před Kristem, a tedy ani na jeho šperkařský význam. Pro technika, inženýra a vědce nevymizela jeho průmyslová důležitost, která leží zejména v jeho vysoké elektrické vodivosti (druhé po platině) a chemické odolnosti. Říkalo se, že část US zlata byla použita na stavbu mohutných elektromagnetů pro cyklotrony, které byly nezbytné pro atomový výzkum a bombu.
"Zapomnělo se" jen, či chtělo se zapomnět na to, že ve zlatu je naakumulována práce spojená s jeho těžením a primárním zpracováním, a že to je ta jeho základní hodnota, o kterou se lze vždy opřít totiž hodnota práce! Na tuto jeho hodnotu se nemusí dávat čestné slovo, ani záruka bankéře, kterým nota bene po pádu bank nelze dnes důvěřovat. Variace ceny zlata určené nabídkou a poptávkou na trhu nejsou jeho podstatou, i když mohou být, jak jsme v minulosti viděli, značné. Např. "volné zlato" k "oficiálnímu zlatu" stouplo až na pětinásobek.
Základ pro zlato jako měřítko hodnot při směně zboží dal starověký Egypt, který měl tehdy největší jeho naleziště či doly v Nubii. Egypt dal zlatu úkol být měřítkem, nástrojem prostředníkem při směně zboží. K tomu cíli, aby se prokázala jeho pravost, byly už od sedmého století před Kristem raženy mince.
Když peníze postupně (ale ne všude, zcela a úplně), dostaly místo zlata jen státem, cedulovou bankou určenou hodnotou (na základě ne zcela určitelných a ověřitelných "aktiv") a následně se ztratila průhlednost měnového systému, začala jejich hodnota být zmítána jen nabídkou a poptávkou po výrobcích, zboží apod. toho kterého státu. Příkladem toho může být hospodářství za socialismu u nás, kdy např. papírová hodnota koruny k libře byla 50:1, ale když u nás ze Západu nakupovali naše obráběcí stroje, stoupla realisticky hodnota koruny na 10:1.
Za vlády amerického presidenta Ronalda W. Reagana byly deregulovány banky a peníze se staly zbožím, místo prostředkem směny, tehdy nastaly v podstatě souchotě peněz, ne li jejich pád.
Proč?
Zapomnělo se (bylo zapomenuto), že peníze musí mít obsah hodnoty skutečné práce. Být jejím výrazem, odrazem aobrazem. Být výrazem skutečných hodnot.
Přeléváním peněz, jak se ukázalo právě a exemplárně v pádu banky Northern Rock, kdy se peníze bez záruk nakupují ujiných bank a pak bez záruk půjčují zákazníkům, se postupně znehodnocuje zbytkový obsah práce v penězích. Ty se stávají stále méně hodnotnými, až se nakonec promění v hodnotu spekulativní a nakonec v hodnotu papíru, na kterém je obraz cedulové banky vytištěn.
Z ideje že peníze jsou božím, se zrodila, a etablovala snaha vytřískat co se dá jen na pouhých a mazaných, často hazardních, finančních transakcích (půjčování a obchodování s nimi).
Neměli bychom se tedy vysmívat, když na poslední schůzce naftu produkujících zemí (listopad 2007), íránský president Mahmoud Ahmadinejad žádal, aby petrolejářské země opustily US dolar jako jednotku prodávání a směny nafty, protože dolar má hodnotu papíru.
Zapomnělo se skutečně, že peníze jsou a vždy musí být prostředkem (a výrazem) směny skutečné práce a jejích výsledků?
Irwin Stelzer, konsultant a ředitel ekonomické strategie (policy) amerického Hudsonova Institutu, mezi řádky svých posledních úvah projevuje obavy o stabilitu dolaru (na příklad v The Sunday Times 2. prosince 2007, před tím 25.listopadu a v dřívějších týdnech).
V neprospěch "světové měny" je fakt, že cizí země drží jako své reservy asi 3,7 trilionů dolarů, a z toho např. samotná Čína vlastní 900 miliard. Už na jaře tohoto roku se Čína rozhodla, že se odpoutá od dolarové závislosti, ale co udělat se ztrátami, které už klesáním dolaru utrpěla a teprve utrpí, když odprodá těch devět set miliard (nebo jen polovinu a kdo je teď koupí?).
Ale to všechno jsou jen malé hry, dokreslující bídu, kterou si lumpenkapitalističtí bankéři sami pro sebe dávno připravili. Neodvratitelný Damoklův meč visí nejen nad hlavami jejich, ale nás všech.
Panika z "roztavení celého finančního systému" o které Stelzer hovoří, je jen předběžný jev skutečného pádu dosavadní finanční politiky světa. Z toho se nelze žádnými finančními triky vyhrabat. Pád je zakódován v systému samém.
Ergo:
Podstata éry zhroucení je učinění peněz zbožím. Tím, že se peníze staly zbožím, znehodnotily, "rozředily" postupně práci jimi representovanou. Tuto změnu ve spirále se propadající nelze ničím odčinit ani napravit, proto nastává éra zhroucení totálního.
Autoregulace systému si vyžádá drastická řešení.
Pryč od impéria
Bohumil Kobliha
"Na deset milionů Britů chce opustit svoji zemi, tedy jeden z pěti dospělých." Tak hlásá článek na první straně prestižního světového nedělníku "The Sunday Times" z 27.srpna 2006. Proč ten exodus? Oficiálním důvodem je, že administrativa zatěžuje občany stále vyššími daněmi. To je ale třeba číst spolu s výsledky posledních průzkumů veřejného mínění, které zjišťují že 8O% Britů chce, aby se Spojené království odpoutalo od USA. Proč? Poněvadž doplácí daněmi na války Ameriky proti islámu iniciované neo-konservativci (americky "neo-cons"; neocons - vzniklo z "kávové společnosti", jak si původně říkali, většinou extremních sionistů).
Sílící hlas Britů žádá přimknout se skutečně k Evropě, nebo se osamostatnit a žít jako dříve spolu se zeměmi Commonwealthu. Proč? Poněvadž Britové už mají plné zuby válek, do kterých je zavlekl jejich přítel Bush. Samozřejmě prostřednictvím premiéra Blaira. Toho - ač už i mateřská labouristická strana žádá jeho odchod, ač se jeho řeč stává stále více nekoherentní, a nápady krkolomně ekvilibristické - se nemůžeme zbavit.
Anti-teroristická opatření pana ministerského předsedy a plejády jeho ministrů vnitra (střídá je jak fusekle), kteří nám natloukají do hlavy, že každý může být terorista, a tedy zaslouží hlídání, nás vedou nezadržitelně do totalitního státu s policejní glazurou nebezpečnější než nacistická Sicherheitsdienst či KGB. Strážník na každém rohu se samopalem. To samozřejmě pobuřuje svobodomyslné Angličany, a nemůže neprovokovat všechny mohamedány, zvláště když jim zakazují i jejich náboženské svátky. Konečně za tím účelem a tím směrem jsou kroky namířeny. Provokace na provokaci Je to jako když vám, zákona dbalému občanu, sváží ruce aniž byste co udělali. Chtějí abyste se cukali. Pak vás alespoň obviní, že jste se vzpouzeli policii. Pěkná legrace
Otázka jít vlastní cestou je tedy pro Angličany čím dále tím naléhavější, zejména teď, kdy pan Bush buší a hlasitě se chystá na další zemi islámu, Irán - ovšem popoháněn neo-konservativci. Byl bych zvědav, kdo ještě jeho pohádky o hrozném nebezpečí Bin Ladenů a zbraních hromadného ničení mohamedánů bere, ale Bush nahnal svůj národ do válek proti Afganistanu a Iráku, a nikdo mu nedokázal v rámci "demokracie" zabránit. Jak je to s Blairem? Inu toho přátelští neocons nedovolí padnout dokud nepodpoří válku Bushe a Omerta proti Sýrii a Iránu.
Model manipulativní demokracie pracuje perfektně, nikdo se z ní "nemůže" dostat. Ani kmán ani pán, ani Brit, Čech či Amerikán.
Ale zeptejte se proč ti neocons a Bush vedou vlastně to tažení proti islámu? Myslím v nejhlubší podstatě. Čekáte že řeknu nafta? Ta je tam jistě, kdo by ovládl všechny zdroje nafty může ovládnout svět. Ale to není vše, ruku v ruce jde vláda dolarem. Světovláda (Global dominion) je a bude vedena dolarem, za kterým jsou bankovní titáni neocons (viz také M.Dolejší: "Analýza 17.listopadu 1989").
Pamatujete kdo zpřevracel stoly penězoměnců v chrámě Jeruzalémském? Ten musel být likvidován!
Karel Marx, který v tomto směru prohlédl náturu svých soukmenovců, napsal že žid nezná žádného jiného Boha než peníze. Kdo sáhne na obchod penězi musí jít, i kdyby to byl syn Boží a syn člověka.
Islám zakazuje obchodování penězi.
Proto ve válkách musí být poražen islám a vyvrácen Korán, aby už nic nestálo a nikdo nestál v cestě vydřiduchům, kteří neumí nic než vydělávat na penězích a finančních transakcích - vládnout penězi. Na neštěstí nadvláda světa dolarem jde ruku v ruce s tou naftou.
Všechny "zapálené Římy" naší doby (počínaje 9/11 v USA a nekonče 7/7 v GB), ať už hořely, nebo nikdy nevybuchly, byly podpáleny jedinou rukou s jedinou myšlenkou a cílem: mít důvod k likvidaci islámu!
V půli srpna byla Britanie rozrušena tím, že pan Blair zde dovolil přistávání a tankování amerických civilních letadel, která dopravovala vojenský materiál pro Izrael (včetně proti-pěchotních hroznových bomb - cluster bomb) proti Hezbollah (Hizbolah) a Libanonu. Teroristické bombardování Izraelem těmito zbraněmi usmrtilo kolem jednoho tisíce Libanonců (The Independent z 15.srpna 2006). Přes materiální podporu, a včetně skvělých plánů paní US Státní sekretářky Dr. Rice, Jahve dovolil, aby vyvolený národ tuto válku prohrál, jak přiznal sám pan izraelský premiér Ehud Olmer. Ví už dnes Jahve kdo jsou váleční zločinci?
Aby se tedy Britové nebouřili, chce Amerika použít území Čech pro své nové předsunuté letiště k dalším válkám na Středním východě, a nyní brzo proti Iránu.
Ne tak dávno se pan Václav Klaus usmíval pod fousy, že má v šuplíku razítko "Varšavského paktu", a prý nás zbavil ruských raket na našem území. Dnes v chomoutu NATO obstarává nové základny, letiště a nové vojáky, aby nás oblažili svojí přítomností. Co s ním a tím?
Jak my se můžeme dostat z žentouru smrti, který se chystá, a znovu a znovu roztáčí.
Nikdo nás zvenčí nikdy neochránil a neochrání, to si buďme jisti!
Na všechna dobrodružství našich "přátel" jsme vždy jen dopláceli. Dnes nám nezbývá nic jiného, než to co Britům: Pryč od imperiální Ameriky!
Konečně, to jsem radil panu profesorovi v pražském Autoklubu na CEPu už loni v létě.
Naši zem od budoucích katastrof může zachránit jen neutralita.
Na co čekáme?
Eur Ing Dr Bohumil Kobliha, Londýn, 1.září 2006
Spravedlivý stát
Bohumil Kobliha
Najednou se pan president zastavil. "Tak si myslím," řekl, "abychom tu republiku udrželi ještě dvacet, třicet let. Pak už se ničeho nebojím." (Karel Čapek: "Čtení o TGM", str. 18.)
Letošním 28.říjnem se naše Československá republika dožívá devadesátky, ovšem rozdělená a bez Podkarpatské Rusi, ale žije(!), i když pochybuji, že dle představ jejích tvůrců, zakladatelů a budovatelů. Možná že sami oni udělali chyby, možná že nahnutý svět nedovolil plnit představy o dokonalém moderním státě. Obrátíme li stránky historie do doby po první světové válce v Evropě, vidíme odraz amerického "Černého čtvrtku", kdy se zřítila 24. října 1929 burza na Wall Street. Francouzské vlády padaly jak nahnilé hrušky a Velká Britanie 20. září 1931 devalvovala libru. Německo se z krize dostávalo nástupem pana Hitlera, který se 30. ledna 1933 ujal demokraticky (!) řízení státu a začal připravovat odvetu za prohranou válku, tedy zbrojení.
Jedině Československo, díky skvělým průmyslovým kapitánům jako byl na příklad Tomáš Baťa, a díky nesmírnému nadšení celého národa, že si vydobylo svobodu a mělo navrácenu vládu věcí svých do svých rukou, se ubránilo větším otřesům a hospodářským výkyvům a snažilo se budovat spravedlivý moderní demokratický stát. Národní náboj pro samostatnost nás nesl nahoru!
Nevíme ovšem ani dnes jak bychom pokračovali dál, kdyby nepřišel osudný Mnichov (30.září 1938), kdy po všech slibech "spojenci" naši nadějnou republiku hodili přes palubu stejně tak se potápějící Evropy.
Zde se můžeme zamýšlet, zda vše a všichni naši vůdcové byli na místě, na úrovni úkolů a plnili své povinnosti k národu a státu jak přísahali (viz také kniha B.Koblihy: "Šest dní kdy národ věděl"). Vždyť odmítli národu dát, o co volal (!), totiž "Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!". A nesplnili slib "Budeme se bránit!"
Poprvé jsem přemítal nad stoprocentností našich předáků, když jsem po odchodu do exilu v roce 1968 začal znovu studovat, jak a co bylo. Při přípravě jednoho exilového projevu jsem narazil na Masarykovo vyznání, kdy ve své knize "Světová revoluce" (vydání z roku 1925, které jsem zachránil z dědovy knihovny), na straně 17. říká: "Komenského Kšaft zůstal mi na cestě kolem světa vedle Kralické Bible denním národním a politickým mementem..."
Nemohl jsem potom pochopit a přenést přes srdce, že na straně 45. a i při jiných projevech ze vznešeného proroctví "Věřím i já Bohu..." veliký Masaryk vypustil část věty "...hříchy našimi na naše hlavy uvedeného..."
Nebudeme rozvádět proč asi, ale v dalších pramenech (například v exilovém vydání studie Fr. Jeníka Horáka: "Vondrák contra Masaryk", vydala Knižnice Bohemia svazek 1. roku 1958), jsem zíral co všechno padlo a kdo při tom musel jít z kola pryč, jako oběť budování "Masarykovské legendy". I mnozí mužové Dvacátého osmého října byli odsunuti.
Nechtěl jsem ani věřit, když mi zde v exilu legionář dvou odbojů plukovník Roman Kokrda vyprávěl, jak naši vojáci na Rusi na Čeljabinském sjezdu (14. května 1918) odmítli Masarykem s bolševiky dohodnutou - "ozbrojenou neutralitu", kdy měli odevzdat všechny zbraně a byli pak málem vyvražděni bolševiky. Tehdy odmítli Masarykovo vůdcovství (zbraně uschovali v jimi vyrobených dvojitých stěnách ešalonů) a nastoupili obtížný návrat "Sibiřskou Anabasi", kdy si všechny další potřebné zbraně a munici prakticky museli znovu vydobýt a jimi se při cestě bolševikům bránit. Nemohl jsem uvěřit, až teprve sám TGM mi ve Světové revoluci potvrdil svůj probolševický(!) postoj a kde mimo jiného na straně 225 píše: "...že Spojenci podporovali odboj proti bolševikům, pokládal jsem za pochybené..."
Manévroval TGM jen podle své politické potřeby?
Proč bagatelizoval a vytřídil osoby, které s ním chtěli spolupracovat i vyslané národem za ním do exilu, jako a zejména poslance Düricha? Jak to, že přes všechno a všechny v národě byl Masaryk tak prostrkán na osobu číslo jedna? Nechci a nebudu bourat Masarykovskou osvobozeneckou legendu. Každý se dnes může dočítat jak to všechno za první republiky bylo a utvořit si svůj obrázek, ale musím k podobizně modly uvést jména: Massařik, Redlich, Mardsen, Masaryk...
Vysvětlení? Massařik bylo (viz exilová studie autora lm.: "TGM K otázce jeho původu" z roku 1957) dle matrik jméno jeho negramotného, dvaceti šestiletého otce, povoláním podkoního. Redlich bylo jméno německo židovského hodonínského obchodníka (velkého příznivce Massařikovy rodiny), kde Terezie Kropáčková, třiceti šestiletá matka Tomáše Jana Masaryka, sloužila jako kuchařka. Neuměla česky, proto i Masaryk měl později s češtinou problémy. Byl li Redlich (jak otec Nathan, synové Alois a Ignác, a i vnuk Josef) příznivcem nijak známého Tomáše (a Josef mu dokonce pomohl k politické kariéře), nemůžeme se příliš divit, že po letech americká státní tajemnice Albrightová se zasadila o TGM pomník na Hradčanském náměstí. Bylo to s podivem, když pánové Klaus a Mečiar likvidovali dílo člověka "který se zasloužil o stát". Může nás napadnout že by bývalo lepší, kdyby paní Albrightová přála monolitu republiky. Konečně, kdybychom si dnes chtěli potvrdit genetický původ TGM, stačilo by podrobit vzorek tělesné jeho schránky laboratorní zkoušce DNA, a bylo by definitivně po dohadech. Měli bychom podklad/zdůvodnění, proč se to či ono dělo a stalo. Vznešený byl Masarykův návod: "Lid chce být klamán, tedy ho neklamme".
Mardsen bylo jméno na britském pase, se kterým Masaryk cestoval na Rusi. Zdeněk Mastník, zvěčnělý redaktor BBC, se po odkrytí britských archivů o věci zajímal, a přednesl někdy na začátku osmdesátých let na půdě Londýnské SVU (Společnosti pro vědy a umění) přednášku o Masarykovi jako zpravodajci Britské koruny na Rusi. (Práce Z.Mastníka bude jistě někde v jeho odkazu, ne li, každý profesionální historik může dnes nahlédnout do archivů britského "Home Office"). Konečně nic nového. Masaryk ještě na začátku války cestoval na pas rakouský a "své poznatky ze Západu" přednášel hraběti Thunovi. U carské vlády po vypuknutí války se na něj pohlíželo jako na agenta císařské Vídně.
To vše by nebyly z hlediska dnešních přístupů tragedie, kdyby vše klapalo. Dnes je kdekdo agent, dvojitý, trojitý či nevědomý, a náčelníci tajných organizací a služeb sedí ve vládách, senátech či prezidentských křeslech. Nelegitimní tvorečkové už dávno nemají stigma, hlavně že jsou zdraví a mají se k světu. Žádný zle.
Horší je když zakotví v politice a odkáží své dílo lidem, kteří ho nechtějí ani bránit, poněvadž toho "vědí příliš mnoho", "mají své plány", či poněvadž drží hodnost kadoše u zednářů. Vyvedli nás na věž, a s té věže nás shodili. Běda národům které propadnou kultům osobnosti či legendám.
A tak abychom nenaříkali, přes šílenství doby právě přítomné, musíme hledět do budoucna, bez zatížení legendami (!), a kdy opravdu přejdou vichřice hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného.
Ovšem bude to fuška, aby vláda našich věcí se opravdu navrátila do Prahy a Bratislavy, a nebyla z Bruselu, Washingtonu či Moskvy.
Prodejných politiků je na stohy. Ty nechceme v prvé řadě. V řízení věcí veřejných musí být skutečně naši lidé, a chtít sloužit našim zájmům. Proto potřebujeme přímou demokracii. Všeškrtící korupce musí být z naší společnosti vytlačena.
Co jsou to ale ty naše nejvlastnější zájmy, bez hlásání věčných pravd a vznešených hesel? S podivem, bylo to v našem národě zakotveno už pradávno, kdy Přemyslovy lýčené střevíce byly uloženy k národním pokladům: Vládnout si rozumně (selským rozumem), demokraticky a pravdivě, sami!
Žít v našem a po našem, bez diktátu zvenčí, bez podstrkování cizích idejí a bez cizích návodů, a bez prostrkování jejich nositelů.
Spravedlivý stát musí být založen na skutečnostech. Spravedlivý znamená být pravdivý, to konečně je národním mementem už od Mistra Jana Husa. Žádná obojakost, ale směr! To přece učil dávno Ježíš Kristus: vaše řeč budiž ano, ano ne, ne.
Začněme sokratovskou otázkou: Jaký je tvůj ideál?
Podle pravdivé odpovědi poznáme hned jak a co a kolik uhodilo. Ovšem co opravdu chceme a co je realisticky možné? Nelhat si do vlastní kapsy a historii nepoužívat jako nástroj manipulace. Musíme mít stupně volnosti, podle svého pravdivého hledání a poznání, podle vývoje.
Stát musí ochránit především svého občana, aby ten mohl žít svým osobním čestným, poctivým a pravdivým představám o své existenci. Musí chránit jeho drahé, majetek poctivě nabytý, a byť by to byl třeba jen majeteček. Domov musí být nedotknutelný. Nikdo nesmí chtít žít na úkor druhého.
Péče o zdraví tělesné i duševní musí být zajištěna poctivým a promyšleným systémem. Stejně tak jako zasloužilý odpočinek ve stáří. Vzdělání bude sloužit osobnosti a osobnímu růstu, a pravdivě připravovat na životní úděl i denní úkoly. Kultura nesmí sloužit plytkým a povrchním módám a trendům. Musí ulevovat, nastavovat zrcadlo i povznášet.
Práce a slušné mzdy budou prioritní hodnotou v základech společnosti. Žádná minorita nesmí být ukřivděna, ale nesmí chtít svým zájmem překřičet ostatní, ani se domáhat nějakého vůdcovství, dokonce pod nějakou cizí vlajkou.
Cítění jak politické tak náboženské každého dospělého a vyzrálého jedince je nedotknutelné, aniž by bylo druhému jakoukoliv cestou vnucováno. Jedinec nesmí být vystavován žádným manipulacím a jeho informovanost musí být pravdivá. Přesvědčení a svoboda vědeckého badání při positivní službě člověku, je bezpodmínečná.
Dokážeme li tohle, pak máme opravdu vyhráno a nezanikneme v moři nectností, lží, plytkostí a chrapounství. Nabereme opět svoji sílu, kterou nám dnes usurpují.
Eur Ing Dr Bohumil Kobliha, Londýn, 9.9.2008.
Aparát chlupatou dekou
Bohumil Kobliha
"Někomu přece musíme věřit", slyšel jsem k mým kritikám vládních činitelů po Sametu. Správně. Každý loajální občan věří, má či musí věřit svým vládám. Vždyť si je důvěřivě zvolil!
Po sedm let každý slušný, poctivý občan "dobře informovaného Západního světa" věřil a věděl, že ta zpropadená Al Queda (Al Kejda) provedla v Americe, bezprostředně po sražení dvojčat věží WTC "9/11" 2001, bakteriologický útok na vládní místa anthraxem. Vedle toho ti zlí muslimové chystali ještě vyhození do povětří důležitých mostů v New Yorku, že.
Leč ne všichni jsou hotovi věci předložené k věření hned přijmout bez logického zvážení. Tak zpráva o tom, že mladí muslimové srazili věže, ve mně vyvolala hlubokou nevíru. Na to, aby po čtyřech neprokázaných letových hodinách výučby nasportovním letadélku se dokázali strefit asrazit hned napoprvé dopravním linkovým tryskáčem ne jednu, ale hned dvě věže, aještě před tím přemoci celou posádku, by to museli být supermani se stupněm nedostižitelné geniality. Konečně psal jsem ocelé události podrobně (viz mé články "Řím Reichstag WTC", "Státy ve státě" atd. z roku 2001). Oficiální zprávy o události byly nestravitelným soustem i pro jiné publicisty. O tom svědčí články jako na příklad "11. September? A Zionist plot!" v New Statesman, a podobně.
O pochybách, kdo je opravdu za anthraxovým útokem, jsem psal v článku "WTC Anthrax a za pět minut válka" z10.10.2002. Byl jsem přesvědčen, že celá záležitost měla pro Bushovu administrativu stejný smysl jako pro hitlerovské Německo zapálení Reichstagu, totiž propagandisticky připravit půdu pro vlastní výboje.
Je proto důležité zopakovat thesi ze shora uvedeného článku doslova:
"Ten kdo osnoval anthraxový útok musel plánovat použití časovaně (totiž vzhledem k obtížné manipulaci sbakteriemi), atedy musel nutně vědět o přípravě atentátu 11.září 2001! Jinak by nemohla panika ahysterie být použita tak, jak bylo potřeba. Osobně nepochybuji, že historie jednou odhalí fakt, že pravým viníkem nebyl žádný zobviněných muslimů."
Rok se s rokem sešel
3.srpna 2008 se ve světovém nedělníku The Sunday Times dočítáme, že anthraxový vědec Dr. Bruce Ivins, o kterém se vposlední době v kruzích FBI soudilo, že byl za anthraxovým útokem, spáchal sebevraždu. Jako na objednávku! Jako to bylo s tím Janem Masarykem, co v roce 1948 vyskočil z okna a ve své pořádkumilovnosti za sebou to okno zavřel.
Ivinsovi se samozřejmě přišilo, že byl duševně vyšinutý a kde co. Podobně jako státní vědec Britanie Dr. Kelly, který toho věděl příliš mnoho k"dossier" onutnosti napadnout Irák, skrze údajnou Saddamovu atomovou bombu, aten také spáchal sebevraždu.
Pro jistotu FBI také už zjistilo, že Dr.Ivins byl při páchání nepravostí docela sám! Pochopitelně, že nebudou hledat, teď když je mrtev, návaznosti asouvislosti, které by ukázaly třeba na levé křídlo CIA apolitické vedení "špinavých triků". Třeba by to mohlo vést až k Wolfowitzovi aBushovi ato by byl malér.
Nicméně jako že šídlo v pytli neutajíš, aže pravda zUS vládních míst leze jak zchlupaté deky, jsem přesvědčen, že kdyby bylo nutností zastavit další válčení proti muslimům a případně zabránit III. světové válce, že by FBI mohlo odhalit kdo skutečně byl za sražením věží WTC.
To si ale počkáme. Válečné šílenství "proti teroristům" je rozjeto příliš daleko.
Tajné zasedání Bilderbergů 5. až 8. června 2008 v Chantilly, Virginia, USA, o kterém přinesl závažné skutečnosti Dr.Josef Dolejší v článku nazvaném "Bilderbergům by se to určitě nelíbilo" naznačuje, že situace je urgentní a velmi vážná. Jak Dr.Dolejší zvažuje, vysoce exponovaní průmyslníci a finančníci z Bilderbergů rozhodují i o válkách.
Ruská federace dělá všechny nutné kroky k obraně země. Ne nadarmo mají v řízení státu bývalá esa KGB. Osobně jsem přesvědčen, že i ve zdokonalení nové třídy ponorek (Kursk II?), a s vychytáním much na odpalovacím systému torpédo raket typu "Granit", se od roku 2002 značně pokročilo. Rusové nejsou nováčci v raketovém průmyslu, a v systémech vodorovného odpalování raket z torpédových trub jsou minimálně pět až sedm let před Britanií. Připomeňme, že ruské rakety Granit jsou zamýšleny jako zbraň proti mateřským letadlovým lodím! Mají mít "dostřel" až 320 mil.
S takovýmhle arzenálem není radno si zahrávat. I když má Amerika permanentně k dispozici minimálně deset Bitevních grup vedených nepotopitelnými mateřskými letadlovými loďmi (viz článek "Námořní bitva" z 9.června 2008), nebylo by příjemné ztratit ve válečném nárazu třeba jen jedinou třídy Nimitz. To by totiž bolestivě ukázalo, že neexistuje nepotopitelná loď, a s tím všechny komplikace. Ztráta posádky od pěti tisíc mužů a žen nahoru by strategicky zoufale morálně poškodila i celý národ, aotřásla americkou nezranitelností či rovnou vírou v neporazitelnost. Podobně jako potopení německého "nepotopitelného" křižníku "Bismarck" (o výtlaku 45.000 tun), zatřáslo nacistickou pýchou adomýšlivostí zaDruhé světové války vroce 1941!
Bylo by tedy velmi zajímavé vědět co Bilderbergové skutečně diskutovali a k čemu se dostali. Povolili tito pánové a dámy Izraeli útok na Irán, přes nechuť rozumnějších Američanů a přes varování admirála Mika Mullena, náčelníka US generálního štábu? Ekonomická situace světa a jeho finanční systémy jsou hluboko pod bodem mrazu. Recese či deprese nikdy nevedla k ničemu dobrému, vzpomeňme třicátá léta minulého století...
Londýn, 8.8.2008
P.S. Svět musí být připraven na útok proti ruským "agresorům". Proto Bilderbergové, vedle jiného, dali evidentně Gruzii (Georgia) a Amerikou vyškolenému prezidentu Sakašvili (Saakashvili) zelenou proti "vzbouřencům" v Osatii (Ossatia). Stejně jako Kosovanská osvobozenecká armáda trénovaná anglickými komandy SAS (Special Air Service), odvádí Gruzie dnes své dluhy. Anglické úsloví "když jdou věci špatně není nic lepšího než dobrá válka" nabývá akcelerace. Bude ale to co toho vzejde dobré!?!





Rozbité okno

27. listopadu 2008 v 19:48
Rozbité okno


Jak významně prostředí ovlivňuje naši ochotu podřídit se normám společnosti, ověřovala skupina nizozemských vědců. Spoustu "klukovin" provedl během přípravy svého experimentu tým z univerzity v nizozemském Groningenu pod vedením Keese Keizera.
Více zde : http://afinabul.blog.cz/0811/kdy-zapomeneme-na-slusnost

Fahrenheit 9/11 - Devětapadesát lží Michaela Moora

26. listopadu 2008 v 13:05
Fahrenheit 9/11 - Devětapadesát lží Michaela Moora


Mohl jsem jít na pivo. Nebo na rande. Místo toho jsem strávil pondělní večer sledováním pseudododokumentu Fahrenheit 9/11, který vysílala ČT 2. Ze strany České televize to byl dobrý počin - umožnila mi shlédnout dokument bez toho, abych měl výčitky svědomí, že jsem zaplacením za lístek přispěl Moorovi na další dílo. V ten pondělní večer jsem se nestačil divit, jak mohla slátanina Michaela Moora získat takovou proslulost. Ten film je přece nudný, dlouhý a hlavně - nicneříkající. O čem vlastně je? Nevím. Dokument o pozadí 11.září? To asi ne, o tom jsme se nic nedozvěděli. V dvouhodinové podívané se dozvídáme jen to, že George Bush je sice naprostý idiot, ale zároveň dokáže podvodně vyhrát volby a dovedně manipulovat celými Spojenými státy.

Probírat se bod po bodu Moorovými argumenty je práce, která vyžaduje čas. A ten má málokdo. Americký publicista Dave Kopel (jinak celoživotní člen Demokratické strany) si naštěstí tu práci dal a tak mohu ocitovat alespoň několik z jeho "59 lží o Fahrenheit 9/11." Tak třeba, že není pravda, že konzervativní televize FOX News jako první ohlásila Bushovo vítězství na Floridě. Byla to CBS. Ano, někteří lidé byli na Floridě omylem vyřazeni z volební databáze, nikoliv však z důvodů rasy, ale proto, že byli mylně považováni za těžké zločince (je to následek aféry z roku 1997, kdy v obecních volbách hlasovala nejméně stovka těžkých zločinců, kteří ztratili volební právo). Ano, členové rodiny Saudů směli opustit USA, ale až po obnovení letového provozu a poté, co byli někteří její členové důkladně vyslechnuti. Ano, Saudové mají určitý vliv na americkou politiku (a opačně), to je ovšem věc dávného data a nikoliv Bushova libůstka. Útok na Afghánistán a Irák, který Saudové neschvalovali, je důkazem toho, že Washington se neřídí z Rijádu. Rodina Bin Ládinů neinvestovala žádné peníze do Bushovy firmy Arbusto, šlo o peníze Jamese Batha. Jméno Jamese Batha bylo v záznamech texaské Národní gardy začerněno nikoliv proto, že by z něj Bush podle orwellovské předlohy udělal "neosobu", ale proto, že to přikazují v případě třetích osob federální zákony. Firma Carlyle Group není žádným Bushovým podnikem, značné investice tam má například jeho arcinepřítel George Soros. Bush zmíněné společnosti nešel na ruku, naopak zrušil zakázaku na její rakety Crusader. Saudové nevlastní "7 procent Ameriky", stojí pouze za 7 procenty zahraničních investic. Bush se coby guvernér Texasu nesetkal s delegací Talibanu, firmou UNOCAL navrhovaný projekt plynovodu přes Afghánistán podporovala už Clintonova vláda, ENRON se na něm nikdy nepodílel a plynovod se nakonec nikdy nezačal stavět.

Ve filmovém dokumentu je samozřejmě nutné vše šikovně sestříhat. Prohlášení odsuzující teroristy, které Bush řekl během hry golfu, se netýkalo napadení USA, ale jednoho z mnoha teroristických útoků v Izraeli. Scéna, kde Bush říká boháčům, že jsou jeho základna, pochází z dobročiné akce v roce 2000, na které vystoupil Bush i Gore a oba si - jak je na těchto akcích zvykem - dělali sami ze sebe legraci. Také není nutno dělat si příliš těžkou hlavu s mediální etikou. Záběry pohřbu majora Stonea byly použity přes nesouhlas jeho rodiny, stejně jako záběry Petera Damona, který se léčil ve vojenské nemocnici. Scéna, v níž si vojáci dělají legraci z ležícího muže, není mučením zajatců. Jde o opilce, který se zapomněl na ulici. Senátor Castle vypadá jako nezdvořák, který nechce poslat své děti do Iráku, Moore už ovšem nezmíní, že je bezdětný.

I tam, kde Moore vyloženě nelže, je jeho výklad přinejmenším zarážející. Například, když předválečný Irák líčí jako idylické místo, kde si děti pouští draky a lidé se baví na svatbách. Nebo, když si dělá legraci z obav z nových teroristických útoků v USA. Fobie z útoků může být jistě v některých aspektech komická, ale…Jednak je to v situaci, kdy vám někdo naboří dopravní letadla do věžáku v centru New Yorku pochopitelné a jednak jsme v éře masmédií a takhle - ať se nám to líbí nebo ne - prostě masové sdělovací prostředky pracují. To, že FBI vyrušila starého pána z odpoledního spánku je jistě smutné, v zemích, které prošly skutečným policejním státem tím ale asi nikoho nedojme a nepřesvědčí, že tzv."Patriotic act" je cestou do totality. Že členové kongresu nečtou předlohy zákonů, není nic objevného. Většina poslanců po celém světě nečte předlohy zákonů. Že se sotva dvaceti vojáci v první linii vyjadřují dosti jadrným jazykem by Michaela Moora také nemuselo tolik překvapit. Když v dokumentu cituje země, které podpořily americké tažení do Iráku, možná mohl kromě Kostariky a Palauských ostrovů zmínit i Velkou Británii, Austrálii, Japonsko nebo Polsko.

Izraelský humorista Ephraim Kishon o lidech kdysi jako je Michael Moore - levicových intelektuálech - napsal, že na 1.máje dávají řidiči svého Rolls-Roycu volno. Přiznám se, že stejně jako on, nemám důvěru v lidi, kteří žijí v milionovém apartmánu, posílají své děti do soukromých škol a přitom mají plná ústa dělnické třídy. Lidi, kteří proklínají společnost Halliburton a mají v ní vlastní akcie. Nemám důvěru v lidi, podle kterých jsou Američané národem idiotů a přitom tvrdí, že v USA umírá 200 000 lidí na nemoc šílených krav (a vláda to tají) a nebo že Richard Nixon byl poslední liberální prezident.

autor je analytik Občanského institutu

Nejlepší prevence - očkování

26. listopadu 2008 v 10:32

Prídavné látky obsiahnuté vo vakcínach

Mnoho ľudí sa dáva preventívne zaočkovávať proti chrípke, rakovine kŕčka maternice, hepatitíde, pneumokokom a iným infekčným chorobám dúfajúc, že práve očkovanie im poskytne spoľahlivú ochranu. Vo vakcínach sa ale okrem mŕtvych vírusov, baktérií, prípadne najnovšie iba ich častí, nachádza aj množstvo ďalších prídavných látok, ktoré môžu mať veľmi závažné vedľajšie účinky akútneho, ale aj chronického charakteru. Poďme sa teda bližšie pozrieť na tieto prímesi nachádzajúce sa v bežných vakcínach.

Posel míru

24. listopadu 2008 v 13:12

Izraelský mírový aktivista Noam Livne: Poselství míru a naděje


Noam Livne: Poselství míru a naděje

Izraelský mírový aktivista Noam Livne přednesl svůj příspěvek na Evropském humanistickém fóru v Miláně.

Dobrý den vám všem a děkuji, že jste přišli.

Narodil jsem se v kibucu v Izraeli.

Byl jsem vždy tzv. "levičákem". Izrael má velmi specifickou historii, a proto se zde rozvinula zvláštní forma "levice". Ta je pokusem o sloučení humanismu s nacionalismem.

Vždy jsem byl proti osadám na okupovaných územích (OT) v Izraeli a měl jsem zato, že vedle Izraele může být vytvořen Palestinský stát. Byl jsem přesvědčený, že všichni lidé jsou si po narození rovni a zaslouží si tedy stejná práva.

Byl jsem vychováván v úctě k armádě.

V Izraeli je armáda tou nejpopulárnější značkou a povinným očkováním.

Již od nejútlejšího věku každý ví, že až vyroste, bude muset sloužit tři roky v armádě. Kamkoliv zavítáte, potkáte mladé lidi v uniformě. Existují dětské knížky o armádě a na střední škole každý absolvuje týdenní výcvik na vojenské základně. Armáda je využívána jako reklamní prostředek na sýr i mobilní telefony. Jako teenager jsem věděl, v jaké jednotce každý z Kibucu slouží, a v jaké jednotce chci sloužit já.

O příčinách tohoto jevu budu mluvit později.

V průběhu vojenské služby jsem se stal důstojníkem a měl jsem proto sloužit o rok déle. V tomto období jsem strávil nějaký čas na okupovaných územích. To sice bylo proti mému přesvědčení, ale udělal jsem to z několika důvodů:

1) Stalo se tak během mírových jednání v Oslu. Zdálo se, že konflikt brzy skončí, a tak musíme jen do konečné rezoluce "udržet situaci v klidu".

2) Podle mého názoru nebylo mé působení na první pohled nemorální: měl jsem za úkol dopravovat děti do školy, řídit obranu proti palestinským pokusům napadnout osadníky, atd.

3) Byl jsem součástí velkého lidského "stáda". Je zapotřebí notné dávky odvahy a síly, aby šel člověk proti všem. Je jednodušší běhat mezi nepřátelskými střelami, než se odvrátit od svého okolí.

Po skončení vojenské služby jsem nějaký čas cestoval po světě.

Po návratu jsem hodně četl o událostech na OT, a když jsem si před osmi lety přečetl Příběh od Elsy Morante, byl jsem povolán jako záložní voják do služby na OT. Byl jsem starší, moudřejší a stalo se to těsně po neúspěšných mírových jednáních v Camp Davidu.

Toho času jsem neměl příliš iluzí. Věřil jsem, že přítomnost vojsk na OT nemá nic společného s bezpečností Izraele, a že prostě žádný důvod pro obsazení není. Jediným důvodem přítomnosti vojenských sil na OT jsou ve skutečnosti osady, a proti tomu ostře protestuji.

Nicméně rozhodnout se pro odpor bylo nesmírně těžké. Toto rozhodnutí bylo jedním z nejtěžších v mém životě.

Kdo místní situaci nezažil na vlastní kůži, nemůže rozumět. Rozhodnutí mne stavělo do opozice proti základu mé výchovy, vyřazovalo mne ze společnosti, odvracelo "zády" a nepřímo stavělo před pohledy říkající "úplně se pleteš".

Bylo jasné, že budu nazván "zrádcem", "zbabělcem" a "sobcem". Když jsem si však uvědomil, že je to má morální volba, už jsem nedokázal lhát sám sobě.

Mohl jsem si vybrat jednodušší cestu, jak se tomu vyhnout.

Někteří lidé chodí k psychiatrovi a chovají se jako blázni, jiní si koupí na období vojenské služby letenku do zahraničí. Ale já jsem se rozhodl vyjádřit protest svým odmítavým rozhodnutím a otevřeně si za ním stát. Věděl jsem, že výsledkem bude mé uvěznění, a to bylo mým záměrem. Chtěl jsem být schopen říci sobě i ostatním, že jsem si nevybral nejjednodušší cestu útěku, a že jsem za svým rozhodnutím nehledal žádné výhody. Chtěl jsem být schopen otevřeně prohlásit své rozhodnutí morální volbou a odmítnout postoj svých odpůrců.

Odmítl jsem tedy.

Informoval jsem své velitele, že chci vykonávat jakýkoliv obranný úkol, ale že nepřekročím zelenou linii - že se nezúčastním okupace.

To mí velitelé samozřejmě nepřijali a byl jsem uvězněn.

Později jsme s dalšími odpůrci založili skupinu "Odvaha k odporu" a stali se nadšenými mírovými aktivisty. Za hlavní cíl jsme si stanovili ukončení okupace. Dostalo se nám velké pozornosti médií.

Mé odmítnutí spolu s aktivistickou činností odstartovalo dlouhý a hluboký proces, během něhož jsem přehodnotil všechno, co mne naučili a podle čeho mne vychovali.

Jak se jednou začnete odpoutávat od zakořeněných postojů a předem určeného myšlení, které jste vstřebávali celý život, nemůžete nikdy přestat (tedy já alespoň nemohu..).

Zabralo mi spoustu času než jsem nad zprávami o palestinských i izraelských obětech začal cítit úplně stejnou bolest.

Dnes věřím, že jsem se přiblížil k objektivnímu hodnocení skutečnosti neovlivněné svou národností, osobním příběhem a izraelskou doktrínou. Myslím si tudíž, že jsem schopen vidět izraelsko-arabský konflikt v jasných souvislostech.

Toto je můj pohled:

1) Po neúspěchu jednání v Camp Davidu se lidé ptali: "Kde se stala chyba?". Neúspěch nestál na maličkostech, problémy měly hlubší příčiny. V Camp Davidu nebylo možné dosáhnout míru, protože dva národy nebyly a dosud nejsou v situaci, kdy by byly schopné shodnout se a "setkat se někde uprostřed". Existuje určité rozmezí, ve kterém se lídr může pohybovat a názorově se přiblížit opozici, musí ale cítit, že za ním lidé stojí. Dva lídři se tu tedy nemohli "setkat někde uprostřed".

2) Dnes, v roli aktivisty, nevěřím v pokusy ovlivnit rozhodnutí vůdců, a snažím se spíše ovlivnit vnímání lidí. Z tohoto důvodu nepřemýšlím v perspektivě dní, ale spíše desetiletí.

3) Myslím si také, že tyto dva národy ještě nejsou schopné ukončit konflikt. Obě strany mají o sobě navzájem mylné představy. Nyní vyjmenuji, které jsou podle mého názoru ty nejdůležitější.

Palestinci:

1) Jedinými Izraelci, se kterými se Palestinci setkávají, jsou vojáci a osadníci. Většina z palestinských lidí nemůže mít tedy k Izraeli vztah jiný, než jako k utlačovateli. Nevěří, že Izrael s nimi může sousedit v míru, aniž by se snažil je dobýt nebo utiskovat. Proto jsou někteří z nich proti samotné existenci Izraele. Přitom se za posledních asi 20 let ustálila v Izraeli pevná a jasná většina, která podporuje stažení z OT.

2) Dalším důsledkem je, že většina Palestinců nemůže úplně chápat základní strach izraelských lidí - a hlavně jejich potřebu pocitu bezpečí (na toto téma budu hovořit později).

3) Jelikož dal Izrael během let najevo, že uznává jen sílu, věří mnoho Palestinců, že jediným prostředkem, jak dosáhnout svobody, je právě násilí. Dále přetrvává napadání Izraelců Palestinci uvnitř zelené linie a to utvrzuje mnoho Izraelců v tom, aby Palestincům nevěřili, nepodporovali stažení z okupovaných území a uznávali nadále sílu jako jediný prostředek k dosažení bezpečnosti. Uvedu zde příklad bombardování ve Sderotu, které nejen že je nemorální, ale je i kontraproduktivní.

Izraelci:

1) Hlavním tématem izraelského příběhu je šoa (holokaust), a proto nemohou Izraelci pochopit, jakým neštěstím bylo pro Palestince to, co se jim stalo v roce 1948 (nakba). Šoa byl samozřejmě mnohem vážnější katastrofou - jednou z největších v celých dějinách, ale Palestinci za ni nenesou zodpovědnost. Z jejich pohledu neudělali nic, za co by si nakbu zasloužili. A dokud toto Izraelci nebudou vnímat, nemohou pochopit hlavní palestinská témata, např.:

- "problém uprchlíků", jehož příčinou je způsob vzniku palestinského státu. Je obrovským problémem týkajícím se miliónů lidí. Tento problém není jen "vyjednávací kartou" - Palestinci nepřijmou žádné řešení, které by s touto spornou otázkou nepočítalo.

- i v případě, že Izrael vyklidí úplně všechna území obsazená v roce 1967, stále se Palestinci vzdávají 78% historické Palestiny.

2) Izraelci tyto záležitosti příliš nechápou a myslí si, že palestinské nároky jsou nepřiměřené.

3) Navíc mylné představy, běžné pro koloniální země, zbavují Izraelce objektivního pohledu na skutečnost. Například, Izraelci se odvolávají na Gillada Shalita jako na "rukojmího", zatímco mladí Palestinci, kteří jsou unášeni ze svých domovů uprostřed noci a drženi ve vězení někdy celé roky bez soudu, jsou nazýváni "vězni".

4) Pokud se týká vyzbrojení, Izrael je v nesrovnatelně silnější pozici než Palestinci a očekává, že se tento fakt odrazí na každé rezoluci.

A i kdyby se tak stalo, pokud Izrael za ukončení okupace nic nezíská, usnesení nebude "vyvážené". Okupace by však měla být ukončena jen proto, že je nemorální. Izraelci dávají Palestincům často najevo povýšený postoj, jakoby ukončení okupace bylo laskavostí. A to je velkou překážkou míru.

Takže co můžeme dělat?

Podle toho, co jsem dosud zmínil, jsem přesvědčen, že aktivistická činnost by měla mít výchovný charakter a měla by směřovat k seznámení jedné strany s příběhem strany druhé a naopak.

Časovým rozmezím by měly být roky až desetiletí a poselství by mělo mít hlubší a obecnější význam.

Myslím, že dnes každá ze stran odlidšťuje tu druhou a naším cílem je pomoci každé z nich pochopit, že na druhé straně stojí také lidé.

Jen tímto způsobem můžeme porozumět druhé straně, přijmout její požadavky a chtít "se setkat někde uprostřed".

Jak mohou Evropané pomoci?

Myslím, že Evropané mohou podporovat dobrou věc a cíle zmíněné výše. Jelikož je Izrael utlačující stranou, většina kritiky samozřejmě směřuje k němu. Evropané by však měli být velmi opatrní. Musí hluboce chápat úlohu šoa v izraelském příběhu.

Šoa je skutečným traumatem izraelské historie. Je stále živou vzpomínkou pro tisíce Izraelců a přetrvává v myslích jejich potomků. Například 7 příbuzných mého otce a obou jeho rodičů bylo zavražděno v táborech smrti. Část rodiny mé babičky se také stala obětí šoa. Oba imigrovali do Izraele a toto je dům, ve kterém má matka vyrostla. Tisíce jiných Izraelců vyrostlo v podobných souvislostech.

Hlavním poučením, které si Židé vzali ze šoa, je, že by měli být dostatečně silní jako národ, aby se nic takového v budoucnu neopakovalo. To vysvětluje pokus o sloučení humanismu s nacionalismem a vyznávání vojenské síly. V Izraeli existuje skutečný a autentický strach o samou existenci státu, zapříčiněný traumatem ze šoa. Izrael je zraněnou zemí a kdokoliv by to nevnímal, nemůže se ani přiblížit pochopení Izraele.

Šoa mají na svědomí Evropané. Většina zemí se na něm aktivně podílela a zbytek neudělal nic pro to, aby se mu předešlo. Navíc, skoro všechny evropské státy byly ještě nedávno koloniálními zeměmi. Je tedy pro Izraelce těžké přijímat od Evropanů kritiku. To je vede k tomu, že každou kritiku mají za "antisemitismus" a používají šoa k omlouvání zvěrstev. Evropa však není bez zodpovědnosti za tyto reakce.

Podle mého názoru by Evropané měli být velmi opatrní, když se účastní jednání o konfliktu. Měli by se vyhnout upjatosti a měli by si uvědomovat svou účast v historii a převzít za ni zodpovědnost. A navíc jasně a ostře vyjadřovat nesouhlas s izraelskou okupací Palestiny. Evropané by neměli kritiku Izraele oddělovat od hluboké a statečné reflexe vlastní historie, která by se v jejich hodnocení měla odrazit. Dalším důležitým poučením ze šoa je nejen "co bychom měli udělat, aby se nám to nestalo znovu", ale také "co bychom měli udělat, aby se to nestalo někomu jinému", a to se Izraelci odmítají naučit. Evropa, a zejména Itálie jako stát, který se na šoa podílel, by měla Izraeli pomoci se poučit tím, že s ním bude tuto špatnou zkušenost sdílet. Přímá obvinění na Izrael nezapůsobí, neboť budou považována za upjatost.

"Přijímáme zodpovědnost za své dějiny a pracujeme s ní, povzbuzujeme vás, abyste si vzali poučení z naší špatné zkušenosti" a "vyhněte se chybám, které my jsme udělali" by bylo lepším vzkazem.

Rád bych vám závěrem poděkoval za to, že jste přišli. Izrael-Palestina by mohly být malou odloučenou mírovou zemí, a mezitím se zde, v určitém smyslu, soustředí napětí mezi Západem a Islámem. Úspěch při řešení tohoto konfliktu by mohl dát zprávu míru a naděje celému světu.

Noam Livne

Evropské humanistické fórum v Miláně
Sobota, 18. října 2008



 
 

Reklama